pátek 1. dubna 2011

český romantismus

Základní umělecká škola v Černošicích
Sdružení ProKultura
Texty k

AUDIOVIZUÁLNÍ PŘEDNÁŠCE ČESKÝ ROMANTISMUS
Josef Mánes, Josefína

v roli Amálie Mánesové o rodině Mánesů přednášela: Hana Bláhová
v roli Otýlie Sukové (roz. Dvořákové) o A.Dvořákovi a B.Smetanovi přednášela a prezentace na hudbu vytvořila: Jana Vavřínková
v roli Anny Náprstkové o dění v devatenáctém století přednášela: Michaela Šlesingerová

OBSAH:
Český romantismus
Antonín Mánes
Václav Mánes
Josef Mánes
Amálie Mánesová
Quido Mánes
Antonín Dvořák
České země za života Anny Náprstkové
Otázky k přednášce



Český romantismus
(rodina Mánesova: otec Antonín, synové Josef a Quido , dcera Amálie, strýc Václav Mánes
vrstevníci: August Bedřich Piepenhagen a jeho dcery Charllota, Luisa,Josef Mat. Navrátil, Julius Mařák)

První půle 19. století v tehdejším provinčním městě Praze představuje období velkého rozmachu podnikání.
Empír ( pozměněná forma klasicismu přísných tvarů a omezeného dekoru) nastupuje do pražských ulic. Vznikají stavby většího významu, které začínají výrazně Prahu měnit. Uveďme celnici na nám. Republiky, kostel sv. Kříže, Masarykovo nádraží, Platýz, vilu Kinských v zahradě pod Petřínem, měšťanské domy nebo založení předměstí Karlína r. 1817. Je postaven Nový železniční most a s tím souvisí úprava dnešního Smetanova nábřeží- první doklad regulace řeky, nové promenády na zasypaných příkopech Starého města - Národní třída, Příkopy, náhrobky na hřbitovech.

Romantismus , který živí fantazii doby, si libuje ve volně komponovaných přírodních scenériích zahrad a parků a využívá k tomu i uvolněné plochy na obvodu města po zboření hradeb. Jeho základní forma, odvozená z původního přírodního anglického parku,se rozvíjí na půdorysu starých zahradních útvarů, jako je Královská obora a vznikají i nové parky, například Chotkovy sady, Cibulka na Smíchově, Wimmerovy sady nad Nuslemi. Významné je, že již nejsou uzavřeným vlastnictvím bohatých, ale veřejně přístupnými místy rekreace a společenského života všech obyvatel města Prahy i okolí.

Druhá půle 19. století
Praha se stává nejen hospodářsky velmi rušným městem, ale také střediskem národnostních snah. Byrokratická správa města však rušivě zasahuje do historického centra města (bourání Židovského města atp.) a stejně tak překotná výstavba a rozvoj předměstí Prahy, stále rostoucí záplava činžáků, budovaných bez uměleckých ambic, ničí ušlechtilý přírodní i historický rámec Prahy.

Slovníček pojmů:
Akvarel: technika malování štětcem vodovými průsvitnými barvami
Biedermeier : měšťanský styl ( hlavně v užitém umění ) po napoleonských válkách do roku 1848 pracující s prvky romantismu. Jeho znaky v krajinomalbě: krajiny z turisticky atraktivních míst s vodopády, salašemi, můstky přes strže, pastýři a tuláky, líbivé barvy, pohoda, bezpečí, sklon k sentimentalitě.
Jeho představitelé : J. Navrátil, C. Spitzweg, August Bed. Piepehagen, jeho dcery Charllota, Luisa, ad.

Novoromantismus : období mezi romantismem a symbolismem (od 60. let do konce19. století).Objevila se nová vlna romantismu v hudbě, literatuře i ve výtvarném umění jako reakce proti nastupujícímu realismu, ale zároveň využívající jeho hodnoty v krajinomalbě ( práce v cyklech, citace, skepse vůči současné civilizaci, subjekt umělce a jeho pocity jako důležitá součást obrazu, sen a snění, spiritualita).
Jeho představitelé : Josef Mařák, B. Knüpfer.

Pozdní romantismus : od konce 40. let ve střední Evropě ( především Mnichov, Düsseldorf, Praha ). Charakteristické znaky tohoto směru v krajinomalbě: vyzdvižení zajímavosti místní krajinné scenérie ( dramatická výstavba obrazu ), barevně rafinované vyjádření roční a denní proměny v krajině, v přírodě zaznamenání vnějších obrysů tvarů a v ateliéru komponování velkých obrazů.
Jeho představitelé: Haushoferova krajinářská škola na pražské Akademii . ( Bedřich Havránek, Alois Bubák, H. Ullik,…… )

Romantismus : období konce 18. st. a první pol. 19.st. V krajinomalbě se projevuje výběrem krajiny- extrémní prostor nebezpečný člověku ( moře, velehory, poušť, hluboký les ,..) s důrazem na individuální lidské postavy, středověké památky a osobní poselství umělce. Romantické hodnoty v krajině jsou pak vznešenost, smrt, fatalita času, únik pomocí nekonečna ( křesťanská víra, jiné duchovní světy ), dynamika a osvobození barvy.
Jeho představitelé : Romantičtí krajináři jako např. Antonín a Josef Mánesové nebo Adolf Kosárek dělají studie na cestách a dokončují dílo v ateliéru.


Antonín Mánes (1784-1843)
– krajinář, malíř
Studoval na pražské Akademii u malíře Karla Postla. Po jeho smrti mu bylo nabídnuto prozatímní vedení Akademie v Praze..
Antonín začínal činnost malíře v Pražské továrně na kameninu, fritové zboží a majoliku.
Celá léta kreslil idylické krajiny a scenérie večerní a noční ( cyklus Čtyř denních dob 1798) podle tradic domácí tvorby klasicistní.
V Postlově škole zesílil idylismus naivních kompozic italské ideální krajiny a zároveň se také rozvinulo studium přírody.

Dílo:
Vesnice Slabce 1819 akvarel
Krajina se zalesněným kopcem 1823
Vesnice Bubeneč 1825

Mánesův sklon k lyrice se prohlubuje , romanticky rozechvělý se jeví obraz: Krajina s Belvedérem 1816 - světlo není výrazné, klidný obraz, krajina je ideální, žádný čas, dramata, bezčasí.

Antonín Mánes, Krajina s Belvederem


Kokořín - dramatická obloha, boží oko hledí na přírodu, bída lidí, zadní plán – světlo, prostřední plán- dramatická postava poutníka, hrady, posun ve vnímání přírody. Manipulace s krajinou.
Klasicistní malíři vymýšleli krajinu v ateliéru, romantičtí malíři náměty skicovali v přírodě a dokončili v ateliéru na základě prožitku. ( kořeny, ruiny, dávná vznešená vysoká zvířata v krajině- nikoliv obyčejné krávy či ovce )

Hrad Okoř 1827
V mladém věku vytvořil Antonín tři studie hradu Okoř, které jsou dnes v NG Praha.Barevné, volné, odvážné studie hradu Okoře, o jehož významu vypráví postava básníka k němuž promlouvá dávná minulost.

Celá tvorba Antonína Mánesa je prostoupena citovým vztahem k přírodě českého venkova, k poezii hradů a ke kultu dávnověku.

Ve 30. letech z obrazů mizí figury, častěji jsou vidět scenérie bouřlivé krajiny, smrště větrů, spěchající těžká mračna na obloze.
Krajina s Kokořínem, Křivoklát v bouři 1834
V roce 1836 byl jmenován profesorem krajinářské školy na Akademii v Praze. Měl i řadu soukromých žáků ze šlechtických kruhů svých mecenášů, které často s celou svou rodinou doprovázel v době letních měsíců na jejich venkovská sídla.

Celá léta vytvářel svůj cyklus 60 akvarelů s pohledy na české hrady a zámky, vše v duchu tradice, ale v technice akvarelu nově pojaté. Citlivá lesní zákoutí, ticho v lesích apod.
Zachovaly se plenérové studie k dílům: Košťál, Karlštejn, Kunětická hora, Rabí.

1840 – 1841
Náčrty krajin po bouři, svěží rozbřesky rána a letních dnů : Sv. Jan pod Skalou 1840, Jitřní krajina.

Ve vědomí Antonína Mánesa bylo učení J.J. Rousseau o léčivém působení pobytu v přírodě. Antonín neustále procházel českou krajinou a zachycoval města, hrady, pohledy do dálky, idylická zákoutí údolí krajiny. Reagoval i na literární podněty svého mladšího současníka K. H. Máchy, ale tato poloha mu nebyla natolik vlastní, a proto ji brzy opustil.Raději se uchyloval k vyjádření idylické krajiny. Malíř své malby založil na reálné zkušenosti z častých pobytů ve volné přírodě a z dlouhých studijních cest po českém venkově.

Rozbor obrazů:

Krajina s Belvedérem 1816
Krajina klasicistně koncipovaná, vznikla v době jeho akademického studia a patří ke stěžejním dílům českého krajinářství 19. století. Rozvinutá, promyšlená kompozice ideální scenérie s raně romantickými prvky v postavě spěchajícího jezdce. V druhém plánu obrazu nacházíme realistické prvky, za stromovím vede malíř divákovo oko k horizontu. Světlo obrazu je nevýrazné, klidný obraz, stejné světlo tzv. ,, Máchovský romantismus ‘‘.
Změna na obraze – tzv. ,, Boží oko ‘‘- dramatické nebe, těžká oblaka, prosvítání světla.
Klasicismus zde můžeme svým způsobem přirovnat ke středověké malbě - také pracuje se světlem,zdůrazňuje kontakt s duchovnem. Nejvíce je vidět na sakrálních stavbách.Světlo zde vyvažuje architekturu.
Antonín Mánes: Krajina s Belvedérem

Krajina s oráčem
Idylická poloha krajiny, malovaná na základě studia holandské krajinářské školy.

Malíři té doby:
Josef Navrátil 1798 -1865- malíř-dekoratér, ( iluze, maloval procházky pokojnou krajinou tzv. Zimmerreise)
Jeho přítel August Bedřich Piepenhagen- prýmkař, knoflíkář, krajinář, dcery Charllota, Luisa, také vynikající malířky krajin.


Václav Mánes (1793(1796)? Praha –1858 Praha)
bratr Antonína Mánesa
Studoval na pražské Akademii od roku 1808 u profesora J. Brglera.
V roce 1829 dostal stipendium k tříletému studijnímu pobytu v Římě ,1835-36 po smrti Waldherrově a po smrti Františka Tkadlíka roku 1840 zastával místo ředitele Akademie v Praze.

Malíř Václav Mánes obesílal všechny pražské výstavy podobiznami, kreslenými kartony a náboženskými obrazy.K umění ho přivedla vytrvalost a pracovitost. S bratrem Antonínem bydleli společně a měli i společný ateliér v Kozí ulici v Praze.
Ve svých raných letech se více klonil k vlastenecky motivované malbě inspirované českými dějinami. Pracoval např. na Machtových dějinách ( 2 kresby : Volba Libuše za kněžnu, Silný Bivoj)
Také zpracovával antické motivy. Jeho síla a talent je v portétních malbách.
Vlastní podobizna
Podobizna bratra Antonína -1825 zpracovává v technice litografie podobiznu bratra Antonína.
Hodinář 1842
Podobizna děvčátka
Nejlepší podobizny Václava Mánesa vznikají v letech 1825- 1845.
Práce přivezené z Itálie, z římské cesty (kopie cizích mistrů provedené na pauzovacím papíře) neseznamovaly pouze s pozdně klasicistní tvorbou římských Němců, ale i se žánrovou tvorbou oblíbených francouzských a anglických grafiků.

Václav Mánes umírá 27.3. 1858 v Praze, traduje se o něm, že k umění ho přivedla jeho vytrvalost nikoliv nadání. V každém případě je Václav Mánes jedním z nejlepších malířů doby romantismu 19. století.


Josef Mánes (12.5.1820 Praha – 9.12.1871 Praha )
- malíř, ilustrátor
Josef se narodil v Praze Kozí ulici, kde bydlel jeho otec malíř Antonín a jeho matka Magdalena Kristina, roz. Schwidnerová. Rodina měla pět dětí, po smrti jedné dcery narodila se Amálie r. 1817,
r. 1820 Josef, další chlapec narozený zemřel, r. 1828 syn Quido.
Otec Antonín s výraznou tváří a s licousy, vysoké postavy,vyučoval ve šlechtických rodinách Černínů, Fürstenberků, Thunů v Děčíně a na Křivoklátě.

Matka Magdalena byla dcera truhláře, měla vysokou postavu, povahy byla prosté a srdečné.

Strýc Václav byl o 9 let mladší než jeho bratr Antonín. Byl také malíř, oddaný ctitel renesance a malíře Raffaela, málomluvný, hloubavý , vytrvalý člověk s velikou pílí. Bydlel a sdílel společný ateliér s bratrem Antonínem.

Přátelé Antonína jsou Palacký, Dobrovský, Presl, aj.

Studia:
Josef studoval u Václava Mánesa, svého strýce, na Akademii a u prof. Fr. Tkadlíka. V Německu pak studoval u Christiana Rubena na Akademii v Mnichově.
Podnikal studijní cesty : Solná Komora, Drážďany, Polsko, Slezsko, Haná( 1849-1850), Morava ( 1854 ), Slovensko a v 50. letech také Drážďany, Vídeň, Mnichov. Následuje 1867 Rusko,1870 Itálie (již je velmi nemocen).

Člen mnichovského Kunstvereinu
Člen nově založeného výtvarného odboru na Akademii v Praze
Člen Slovanské lípy
Člen Jednoty výtvarných umělců
Člen Umělecké besedy

1849 – vyslán do Kroměříže Jednotou výtvarných umělců, aby maloval portréty politiků.
Nezdar při získání zakázky budování karlínského chrámu Cyrila a Metoděje a rovněž zakázky renovování kaple sv. Kříže v Praze.

Ovlivněn učitelem F. Tkadlíkem namaloval obrazy : Hrobník, Smrt Lukáše Leidenského, Setkání Petrarky s Laurou. Ilustrace k Rukopisu královédvorskému.

Pracoval na návrzích praporů pro pražský Sokol, pro zpívající spolek Hlahol, Jednotu Říp v Roudnici ,aj.

1866 odhalení Kalendářní desky na Staroměstském orloji v Praze.

Josef pracoval spolu se svým otcem Antonínem, otec mu byl rádcem, učitelem a provázel ho začátky jeho malířské práce. Byl to on, kdo mu uděloval rady a odkrýval taje kompozic, barev a byl to on, kdo s ním procházel českou krajinou, učil ho pozorovat a dívat se okem malíře.
Jako mladý chlapec adept malířského umění si Josef nakreslil mapu Čech. Tu si rozdělil na kraje a označil si řeky a města. Doplňoval tuto mapu svými popisy řek a činností řek. Vše v 50. letech. Každá řeka měla svůj charakter. Jaké ryby tam jsou, kde jsou drahokamy, Ohře že je náchylná k záplavám, Otava a Lužnice že je plná nalezišť zlata .
Byla to touha po souznění s krajinou. Nejen krajinu malovat a kreslit, ale i na základě vlastního poznání ji vnímat.
Smysl pro historii českých hradů se promítal v chlapcových kresbách, které kreslil do skicáku.Vytvářel pohledy a průhledy do hradních nádvoří. Studoval určité architektonické části hradů (Mělník, Kunětická hora u Pardubic, Křivoklát). Zde je určitá podoba s básníkem K.H. Máchou v souvislosti s kresbou hradů.

Téma: Vesnický lid
S přitažlivostí fenoménu lidového umění a obyčejů v pojetí tehdejšího vesnického lidu se Josef setkal již v roce 1836 při oslavě korunovace krále Ferdinanda a královny Marie Anny na Invalidovně ( dnešní část Prahy 8, Karlína). Plno vesničanů tehdy předvádělo dožínkové slavnosti a svatební zvyky.



Josef na svých cestách zachycoval vše, co jej zajímalo, do svého skicáku, který nosil neustále s sebou. Muže na poli, dívky při práci, postavy žen, tváře dětí. Zajímalo ho ošacení obyčejných žen, záhyby jejich zástěr, sukní, šátky, barevnost čepců na hlavách. Se zaujetím skicoval úpravu vlasů chlapců a dívek, jejich typický chlapecký a dívčí postoj těla.
V Beskydech, ve slovenských horách, v okolí Krakowa ho nadchly staré slovanské oděvy. Josef začal shromažďovat popisy krojů , zaujala jej příbuznost českého, moravského a slovenského lidového ornamentu.


V Praze byl Josef svědkem slovanského sjezdu a velkých politických a kulturních změn. Byl členem spolku Slovanské Lípy, kde se stýkal s paní Boženou Němcovou, Karlem Jaromírem Erbenem, Pavlem Josefem Šafaříkem. Představil spolku své návrhy národního ženského kroje, kde užil prvky slezských a krakovských žen.Byl přítomen na Kroměřížském sněmu, kde jednal rakouský sněm. Zde Josef nakreslil portréty českých poslanců. V této době na sněmu se Josef stýkal s Riegrem, Palackým, Braunerem, Presslem, Vinařickým a ostatními členy sněmu.

Josef si oblíbil Hanou, toulal se okolím města Kroměříže a celý rok pak následně pobyl na zámku Čechy pod Kosířem u Prostějova. Obdivoval Hanou a Hanačky a celá tato oblast mu přirostla k srdci. O dívkách z Hané říkával, že jsou krásné jako Madony.


,, Velká láska se rodí z velikého poznání věci, kterou milujeme… ‘‘ řekl Leonardo da Vinci, ,, …a neznáš-li ji nemůžeš ji milovat, leda chudě. ‘‘

Mánesova láska k lidu byla tak veliká i z tohoto důvodu, že on osobně rád poznával vesnický lid a byl mu milý. V tomto poznání našel svůj smysl umělecké práce.
Věnoval se toulkám po české krajině, pozoroval svět okolo sebe, v každém jeho obraze nacházíme cit a cítíme lásku k lidem a české krajině.
Krojové studie Mánesovy mají veliký historický význam, protože zaznamenávají všechny podrobnosti oděvů, některé z nich jsou dnes již zaniklé. Pozoroval barevnost oděvů, bohatost výšivek, šíři ornamentů a pestrou výzdobu oděvů.
Poznával i pracovitost lidí, lásku k písním, k hudbě a společný mravní řád národa.

Mánesova umělecká činnost prokázala, že ,, duše národa ‘‘ není jen obrazné rčení, ale je skutečností, neboť národ je společností osob spojených prací, duchem a vlastnostmi.
Národ je výtvorem kultury a dílem ducha.
V Mánesových dílech se nachází motiv bolesti vzácně. Umělec tvořil ve svých dílech šťastné kraje a radostné vztahy. Svůj lid maloval v klidnějším a vlídnějším prostředí. Obrazy Líbánky na Hané a Slovácká rodina jsou toho důkazem.U něho jako malíře to vyjadřuje víru v dobro, v dobro člověka.



Josef Mánes, Slovácká rodina

Před obrazy Josefa Mánesa nalézáme klid, vztah a lásku k českému člověku a zamyšlení.

Básník říká :
,, Kam dohlédneš, jdou dlouhé řady polí,
z jablůněk přečnívají střechy chat.
Lid zachutnal ti drsnou solí
a ty jej musíš milovat...
Je krásné růsti na domácím poli,
v též prsti, pod týmž sluncem laskavým.
Být množstvím, jehož stejně šumí stvoly,
hovorem věčným s dávným Bohem svým.‘‘


Téma: Česká píseň

Český ráz obrazů Josefa Mánesa se projevuje v cyklu Národní hudba a zpěv a v ilustracích lidových písní. Myšlenka ilustrovat lidové písně u Josefa klíčila již v mládí a provázela ho až do tragické smrti. Nacházíme mnoho náčrtů, drobných kreseb a to také ukazuje vytrvalou snahu umělce vytvořit velké výtvarné dílo. Nemohl však svůj záměr uskutečnit pro neporozumění národa, jemuž tak věrně sloužil. Připomene nám to i jiné strastiplné osudy umělecké tvorby např. u B.Němcové nebo B.Smetany.

První ilustrace k lidovým písním vytvořil Josef Mánes již v době studií na pražské Akademii. Ilustroval texty Karla J. Erbena : Písně národní v Čechách.

Kresba: Domov (někdy zvaná ,, Kde domov můj?‘‘)
Písně : Ranní, Ukolébavka, Milostná, Svatební, Kostelní, Pohřební, Válečná- hovoří o něžnosti dítěte a o mateřské lásce . Hovoří o neklidu muže, o písni mladé lásky, mládí, bojů, smrti. Písně provázejí člověka od kolébky do hrobu.

Motiv Ukolébavky:
Tento námět několikrát Mánes zpracoval, svou první ukolébavku nakreslil pro hraběnku Izabelu Sylva-Taroucca roku 1856 ,dlící na zámku Čechy pod Kosířem, které se narodila dcera.


Josef Mánes, Ukolíbavka

Obraz Stařeček - rozbor:
Děd vzpomíná na mladá léta, povzdech nad svým stářím, celá rodina shromáždila se okolo něho. Všichni chválí dědu, jeho pracovitost. Dávají mu najevo svou lásku a vděčnost, také úctu. Tyto okamžiky si děd užívá, je šťasten v kruhu svých nejbližších. Je to pro něj povzbuzení. Hřejivé paprsky letního slunce dotvářejí milou atmosféru obrazu.


Pobyt Josefa Mánesa na Hané u hraběte Sylva- Taroucca na zámku Čechy pod Kosířem.
U hraběnky Izabely a hraběte Bedřicha malíř prožíval krásné chvíle bez hmotných starostí, a to mu umožňovalo věnovat se cele malování. Býval hostem při jejich letním pobytu na zámku. Měl zde i svůj ateliér. Maloval členy rodiny a cítil se s nimi dobře. Odvděčil se za pohostinství četnými obrázky, které štědře rozdával. Dámám maloval vějíře, dopisní papíry zdobil jemnými malbami.Studie a akvarely vytvářel při svých toulkách po okolí.
Obrazy: Příjezd hosta, Políbení, Měsíční noc v parku, V létě
Cyklus 13 obrazů : Život na panském sídle
Zde přidělil dětem roli života mužů a žen.Dílo se stalo karikaturou dospělých i dětí samých.


J. Mánes, Políbení


Zámek Čechy pod Kosířem i zámek v Chodovém Újezdě se stal pro Josefa vysněnou skutečností bez starostí hmotného rázu. Zde mohl celé dny snít a malovat..Tady poznal líbeznou Verunu Čudovou, dívku, kterou namaloval, a také jinocha Jana Postavu jako protějšek hrdé Veruny Čudové.

Rozbor:
Staroměstský orloj – 1865, kruhové medailony se zlatým pozadím.
V tomto díle představil Josef Mánes prostý život českého rolníka jako představitele celého národa.
V kruhových obrazech staroměstského orloje Mánes zachytil práci venkovských lidí v průběhu roku a jejich víru v budoucnost v souladu s poznáním přírody.
Měsíc – Leden


Staroměstská radnice Praha, Orloj s malbami. J. Mánesa

Rodinný kruh. Dítě jako symbol Nového roku. Zde rodina představuje své dítě všem členům rodiny k hrdosti otce.
Měsíc – Únor
Krajina pod sněhem, otec vracející se z lesa domů, prohřívá si prostydlé ruce nad ohněm, žena nese chrastí do světnice.
Měsíc – Březen
Krajina pod Bezdězem je bez sněhu. Chlapec poprvé rozrývá půdu na poli. Krásná postava hocha, volně se opírajícího o starobylý pluh se zapřaženými voly.Chlapec má rozpuštěné vlasy, volné rukávy, krajina je svěží.
Měsíc- Duben
V roudnickém kraji vyšel otec s rodinou ke svým štěpům a stromům. Klidný výraz obličeje otce, matka září mladostí a kraj kolem je laskavý a čistý jako srdce lidí v něm obývajících.
Měsíc- Květen- Máj
Podřipský kraj se rozjasnil barvami květů. Jaro lásky. Chlapec zdobí svůj klobouk květy , dívka uvila kytici a tu si vetkne do rozpuštěných vlasů.
Měsíc- Červen
Lidé z Plzeňského kraje kosí louku v nížinách. Bosý sedlák pracuje s kosou, žena oděna v krátkou sukni a v květované šněrovačce shrabuje trávu.
Měsíc- Červenec
Pšenice září svojí zralostí, zlatem. Opálené
ženy ustaly v práci a usmívají se vstříc
chlapci, který jim přinesl vodu z nedaleké
studánky. Půda vydala těžké klasy a žně
budou radostné.

J. Mánes, Červenec

Měsíc- Srpen
Na pole pod Troskami vyšel rozsévač- muž
pomalu a důstojně propouští z plachetky
za pasem mozolnatými prsty zrno do
rovných vyoraných brázd. Syn za ním
setbu vláčí.
Měsíc- Září
Čistý den, tiché ráno.
Měsíc – Říjen
Orloj na Staroměstském náměstí v Praze
Vinobraní. Dvojice mladých lidí šťastných
láskou. Sladké hrozny vinné révy.
Zahradník-vinař klečí u révy a nabízí těžký
hrozen, který pro dívku utrhl.
Měsíc- Listopad
Je čas myslet na dlouhou zimu. Celá rodina se vydává do lesa. Otec osekává suché větve, žena s dcerou snášejí otýpky. Nohy se boří do mechu a podzimního listí.Vzduchem vane chlad. Práce jsou skončeny. Celý kruh se uzavírá.
Měsíc- Prosinec
Zůstáváme pod střechou v rodném domě, pocit bezpečí před zimou a hladem.


Obrazy : Podobizna paní Bělské, Podobizna paní Václavíkové, Setkání Petrarcy s Laurou, Josefína, Vesnický kostelík 1851, Pod chalupou, Labská krajina, ( plenérová malba ), Řipský kraj ( plenérová malba )
Malby ve stylu druhého rokoka: Políbení, Při měsíčku, Život na panském sídle.


J. Mánes, Setkání Petrarcy s Laurou

Malby žánrové: Švadlena, V létě, Jitro, Večer

Rozbor obrazu:
Akt a hlava dívky ke třem vínkům

Studie k národní písni: ,, Koupala se má panenka ‘‘ Kresba tužkou a bílou křídou. Tato studie dříve byla ve sbírce V. Lanny. Signováno do roku 1870, snad i poslední dílo J. Mánesa
(Matějček) Dle jeho slov : zkreslení na prstech i na vedlejší hlavě.


Zahradník a květiny 28,5 x 39,5 cm
Lavírovaná kresba tuší a tužkou, téma květiny předcházející kresba doložila ve smyslu dobově alegorickém, studie v realistické podobě. Vytvoření kreseb květin v 50. letech a 60. letech – lavírované dobové kartony.

Jitrocel a heřmánek 36,2 x 22,5 cm
Kresba perem a tužkou. Láska ke květinám má osobní podklad, ale i ryzím citem pro přírodu objeveného Goethem a Rousseauem. Herbář malovaný J. Mánesem nesloužil vědeckým účelům, ale byl pokračováním tradice malovaných herbářů z konce 18. století a začátku 19.století . Zachovala se jich řada na mnohých zámcích.

Akt víly k Domovu 37,5 x 22,4 cm
Kresba tužkou. Dříve ve sbírce Vojtěcha Lanny. Jedna ze studií, kterou J. Mánes nakreslil k litografii Domov na kámen, pro Jednotu českých umělců, jako členskou premii r. 1854.
Studie k houslím. Podle vlastních slov J. Mánesa personifikuje postava pojem domova, který je vtělen v píseň. Velmi zdařilé je šrafování ( křížkování ).

Obrazy:
Akt a hlava ke třem vínkům
Akt dívky k Domovu
Amorova snídaně
Červené paraplíčko- Milenci
Čestný diplom karlínský
Chalupa v Břeclavi
Chodské děvčátko
Domov- litografie
Horská bystřina
Podobizna J. Mánesa z 60. let
Jitrocel a Heřmánek studie
Podobizna –Josefína
Sokolské kroje- návrhy
Labská krajina
Lidový kroj z Těšínska
Podobizna M. H. Taroucové
Martina Kurnicová figura
Milenci
Setkání Oldřicha a Boženy
Červen- medailon na Staroměstském orloji
Prapor Jednoty Říp v Roudnici
Jaro- chlapec
Léto- chlapec
Pod chalupou
Podobizna dámy
Pohled na Gmunden
Políbení 1851
Uzdravení Lukáše z Leydenu
Pryskyřník prudký , Kapustka- studie rostlin
Při měsíčku
Řipský kraj 1863
Skica Setkání Petrarcy s Laurou
Slovácká rodina
Slovácký kroj z Bílovic
Staroměstský orloj
Studie dívčí hlavy
Švadlena
Ukolébavka
Utonulý
Venkovský kostelík
Vzpomínky –kresba
Hanačka- studie figury
Zahradník a květiny
Znamení lva na medailonu Orloje v Praze



Obraz Utonulý:
Jedna z posledních výtvarných prací Josefa Mánesa.Jde se o komorní dílo pohádkového výjevu. Obraz vznikl v roce 1867 v době, kdy se u Josefa začala projevovat duševní nemoc.


J. Mánes, Utonulý

V této době maloval pro mecenáše Vojtěcha Lannu pohádkový výjev ,, Rusalky v lese ‘‘. Mánes dlouho hledal místa, kam by své Rusalky vkomponoval. Jezdil po mnoha krajích jednou na Šumavu, zas do Čech pod Kosířem. Stále hledal vhodná místa.Byl neklidný. Zde již propukala Josefova nevyléčitelná nervová choroba.
Komorník hraběte Augusta Alexandra Sylva - Tarouccy pan Jan Pchálek popsal tento obrázek Rusalek, který zahlédl v ateliéru na zámku v Čechách pod Kosířem. Obrázek dlouho nebyl k nalezení, nikdo o něm nic nevěděl. Teprve v souvislosti s výstavou NG Praha byla Mánesova malba objevena v soukromém majetku. Nyní je dlouhodobě zapůjčena k vystavení v NG Praha.

Dne 9.12. 1871 v Praze umírá Josef Mánes, těžkou nervovou chorobou nemocný. Zemřel chudý a nemocný, nedoceněný a neuznán. Pro výtvarné umění to byl velikán , který pro naši českou kulturu mnoho vykonal. Josef Mánes i v současnosti představuje vynikajícího českého malíře 19. století.

Amálie Mánesová (21. 1. 1817 Praha – 4. 7. 1883 Praha)

Nejstarší dítě malíře Antonína Mánesa, jeho žačka,vyučovala malířství ve škole pro šlechtická dítka ve Spálené ulici čp. 75.

Celý svůj život obětovala talentu svých bratrů, přestože sama byla také velmi nadaná. Vedla bratrům domácnost, zajišťovala jejich pohodlí a obživu, dávala hodiny jako učitelka malířství, aby vydělala peníze na domácnost. Žila velmi skromně, jen aby pomohla svým bratrům. Nikdy se neprovdala.
Podle vlastního podání měla vlohy k figurální malbě, jíž se ale na přání otce nevěnovala.
Malířka měla veliké nadání ke krajinomalbě, hlavně její akvarelové práce jsou více než úžasné a dosahují vysoké úrovně.
Nejlepší její výtvarné práce vznikají kolem 40. let a 50. let 19. století.
Cesta mezi stromy, Mezi humny


Amálie Mánesová, Krajina s postavou

Většina jejích prací se nachází v soukromých sbírkách bývalých žákyň nebo se dostaly do rodinných pozůstalostí a z nich do sbírek Vojtěch Lanny a F.A. Borovského.
Amáliina výstava obrazů se konala v zimě roku 1934 v Praze.

Spolu s bratrem Josefem procházela celou zemí a podnikala malířské cesty do Krkonoš a dál do Drážďan. Také malovala Hruboskalsko- Hrubou Skálu.
Pobývala v rakouských Alpách, ve Vídni. Malovala všude a tak se jí malba stala více barevnější, efektnější. Pro své obrazy větších rozměrů si Amálie volila alpské motivy, horské masivy, skalnaté prolákliny, lesy.
Senoseč v Tyrolsku, Hornatá krajina, Žně, obrazy má NG Praha

Přežila oba bratry - Josefa o 12 let a Quida o 3 roky.
Vynikající malířka 19.století doby romantismu.


Quido Mánes (1828 v Praze –1880 v Praze)
Quido studoval jako jeho bratr na pražské Akademii v letech 1838-1851 u profesora Fr. Tkadlíka. Studoval v Dusseldorfu u Christiana Rubena v letech 1870- 1871.

Quido obesílal pražské výstavy a v roce 1877 byl jeho obraz vystaven na Světové výstavě v Paříži.
Měl zastoupení i na Zemské jubilejní výstavě roku 189, po smrti malíře na výstavě Sto let českého umění 1930. V roce 1937 byla uspořádaná souborná výstava v Praze.

Malý Quido měl od dětství umělecké vlohy a nadání pro kresbu koní a bitev, byl výrazný talent.
Na Akademii byl přijat v 10 letech roku 1838, aby studoval u profesora Františka Tkadlíka. Na rozdíl od svého učitele neobdivoval italské renesanční malířství. Na veřejnosti vystoupil s namalovaným kartonem Blücherův pád u Ligny 1844 a Tyrolské povstání 1846 .

Záliba v bitevních scénách byla ovlivněna profesorem Christ. Rubenem a historismem 40. let 19. století. Kresba a malby byly daleko živější.Společně se svým bratrem Josefem malovali v Krkonoších a prošli i část polské strany. Dál s bratrem pracoval na střeleckých terčích pro Sbor ostrostřelců v Praze. Kreslí lidové kroje pro zamýšlenou Galerii národních slovanských krojů.
Kroje kreslené na Hané, v okolí Jihlavy, z Blat jsou podkladem pro litografie Svatojanská pouť v Praze.

Obraz : Hrdinná obrana pražských studentů proti Švédům 1854
Dokonalá propracovanost, docílil působnosti a bohatosti, vliv CH. Rubena- jeho učitele.
Kresba k litografii – Svatojanská pouť- kresba tužkou 22,5 x 22,5
Provedena v závodě v Šíravě roku 1853. Byla vydána jako premie Jednoty výtvarných umělců. Tento námět Quido vytvářel ještě jednou, ale děj pouti už nejsou Nové zámecké schody, nýbrž Karlův most. Quido použil k jednotlivým studiím některé studie Josefovy.

Nejvlastnější je Quidova žánrová tvorba. Malby jsou ostré a dovedené do detailu, podobné práci v kresbě.Maluje rázovité postavy biedemeirovské Prahy. V Litni u Berouna pobýval Quido i bratr Josef Mánes, Quido pracoval na nástropní malbě zámečku . Zde byl i malíř Fr. Ženíšek ( namaloval zde svůj obraz Oldřich a Božena ), byl zde také Max Pikner.

Po smrti bratra Josefa trvale Quido pobýval v Praze. Zajížděl na Šumavu, byl osamělý a jeho malířská tvorba se zcela spojila s uměleckou německou malbou.
Quido zemřel 5.8.1880 v Praze.

Použitá literatura:
Vlastní poznámky z přednášek Dějin umění I, II, 2007, 2008, 2009, v NG Praha,
Vladimír Kovářík, Literární toulky po Čechách, Albatros Praha, Klub mladých čtenářů, Praha 1977,
Krajina v díle Josefa Mánesa, katalog NG Praha 1991,
J. Loriš, Quido Mánes, Praha 1937,
F. Žákavec, J. Šterc, Quido Mánes, Umění 10, 1937,
Krajina v českém umění 17.- 19. století, průvodce stálou expozicí NG Praha v paláci Kinských, Praha 2005
Jan Baletka, Výtvarné umění, Výkladový slovník, Academia 1997,
Marie Černá, Dějiny výtvarného umění, Idea Servis, konsorcium, Praha 7, 2002,

Encyklopedie českého umění, autor. kol. Ústavu pro teorii a dějiny umění ČSAV za vedení Dr. E. Pocheho, DRSC., Akademia, nakladatelství Československé akademie věd Praha 1973,

Jaroslav Paur, Josef Mánes, vydalo Literární sdružení učitelské v Praze, Dědictví Komenského, 1949
Josef Mánes, Živý pramen národní tradice, nakladatelství Melantrich, A. S., Praha XVI., Jungmannova 3,
Encyklopedie světového malířství, Akademia, nakladatelství Československé akademie věd v Praze 1975
České umění 19. století, katalog NG Praha, v Praze 1972,
Má vlast, České malířství 19. století, vydala NG Praha, 1968
Obrazárna Zvonu, vydala Unie v Praze, nákladem České grafické akciové společnosti, Unie, roč. III, číslo 6-7

zpracovala Hana Bláhová textové korektury Jitka Jandáková
ZUŠ Černošice, ProKultura o. s., říjen 2010



Antonín Dvořák (1841 – 1904)

Nelehké počátky hudební dráhy
Pocházel z Nelahozevse. Otec Antonína Dvořáka byl řezník, Antonín jako nejstarší syn měl po něm převzít živnost. Ale mnohem více inklinoval k hudbě. Jeho učitel hudby, který viděl Dvořákovo obrovské nadání přemluvil rodinu, aby jej poslali hudbu studovat. Rodina však na studia neměla finance. Dvořákovo studium nakonec zaplatil jeho bezdětný strýc. Dva roky v Praze studoval varhanickou školu.

Inspirace k tvorbě
Až do doby, než se oženil, žil Dvořák velmi skromně a chudě. Pobýval u příbuzných a v pronájmech. Živil se hrou na violu v Komzákově kapele, která hrála tehdejší populární hudbu na „tancovačkách“, v restauracích.. Později byla celá Komzákova kapela angažována do Prozatímního (dněšního Stavovského) divadla, což bylo pro Dvořáka velkým přínosem. Seznámil se zde se světovým operním dílem – s Wagnerem, Berliozem. Dále hráli také symfonická díla Beethovenova a jiných velikánů. Velkým vzorem mu byl také Bedřich Smetana.
Zároveň s touto činností skládal svá první díla.

Ve 32 letech se oženil s dcerou zlatníka Annou Čermákovou. Původně se v divadle zamiloval do její starší sestry zpěvačky Josefiny, ale ta si vzala hraběte Kounice. Do konce života se s Kounicovými vzájemně navštěvovali a měli úzké přátelské styky. Annu Čermákovou si bral ve 4. měsíci těhotenství, její otec jí za tento poklesek nedal žádné věno. Dvořákovi přátelé se pro novomanžele složili alespoň sumou 250 zlatých.

Obrat v jeho životě
V roce 1875 – ve 34 letech si zažádal o státní stipendium, které bylo každý rok udělováno mladým nemajetným umělcům s výrazným talentem. Byla mu přidělena nejvyšší možná podpora 400 zlatých, což pro mladou rodinu znamenalo mnoho. Tuto podporu získal Dvořák pětkrát za sebou.
Co bylo ale ještě důležitější na této „soutěži“ o stipendia?
Zasedal v ní v té době velmi slavný skladatel Johannes Brahms. Tolik jej zaujala Dvořákova díla, že jej doporučil jednomu z největších hudebních vydavatelů, Fritzi Simrockovi (tato firma existuje pod jménem Simrock dodnes a zastává stále místo mezi největšími světovými hudebními vydavatelstvími). Přesto Simrock neplatil Dvořákovi vždy tolik, kolik by si zasloužil, ani když se stal známým a o jeho díla byl velký zájem.
Dvořák se díky těmto okolnostem mohl věnovat pouze skladbě. Složil některá svá komorní díla a ve světě proslavené Moravské dvojzpěvy.

„Stabat mater“
V soukromém životě však jeho rodinu rpovázely velké tragedie. Dcera Josefa zemřela dva dny po narození, další dcera Růženka zemřela v roce na otravu fosforem – sirkami, syn Otakar měsíc poté. To byly prozatím všechny děti, které Dvořákovi měli. Toto duševní napětí a rozpoložení vyústilo ve velmi proslulou skladbu Stabat mater, kde latinský text popisuje utrpení Panny Marie po zemřelém synu Ježíši Kristu. Stabat mater proslavilo Dvořáka v Anglii, kam byl několikrát pozván a také aby tuto skladbu dirigoval.

Amerika
V svých 50ti letech (roku 1891) byl Dvořák pozván do Ameriky, aby zde působil jako ředitel Konzervatoře v New Yorku a pozvedl její úroveň. Nabádal studenty, ať využívají černošských nápěvů ve své tvorbě. Sám je ve skladbách z amerického období použil. Zde vznikla Symfonie č. 9 „Z Nového světa“, se známým Largem, které v roce 1969 zaznělo na Měsíci, když zde poprvé přistáli američtí kosmonauti. Inspirovala jej k tomu prý melodie, kterou si zpíval černošský uklizeč na chodbách Newyorské konzervatoře.Do stejného období vzniku patří také Smyčcový kvartet „Americký“. Stesk po domově pak vyjadřuje ve slavném Violoncellovém koncertu h moll. V New Yorku se skladatel velmi rád procházel v Central Parku.

Poslední léta
Po návratu do Čech se vrátil opět na Pražskou konzervatoř, kde mezi jeho žáky patřili pozdější slavní čeští skladatelé Oskar Nedbal, Vítězslav Novák a Josef Suk, který se zanedlouho oženil s Dvořákovou nejstarší dcerou Otylií. Roku 1896 dirigoval Dvořák první koncert nově vzniklého hudebního tělesa České filharmonie. Koncert obsahoval zcela Dvořákovi skladby.
Vila Rusalka ve Vysoké u Příbramy, Dvořákovo oblíbené letní Manželé Dvořákovi
sídlo, na pozemku švagra hraběte Kounice.

Ke konci života se podobně jako Giacomo Puccini věnoval skladbě s pohádkovými motivy. Patří sem opery Rusalka, Armida, Čert a Káča, symfonické básně podle K. J. Erbena Vodník, Holoubek, Zlatý kolovrat a Polednice.

Zajímavosti
A. Dvořák obdivoval holuby, které sám i choval. V Americe mu velmi chyběli.
Také miloval vlaky. Uměl zpaměti i jízdní řády a a pravidelně se chodil procházet na nádraží.

Bedřich Smetana
Velkým skladatelským kolegou byl v době romantismu skladatel Bedřich Smetana. Byl tvůrcem tzv. české programní hudby (= hudba, která v sobě nese nějaký program, obsah) a také byl spoluzakladatelem české opery. Proslul operami Prodaná nevěsta, Braniboři v Čechách, Libuše, Dalibor.., symfonickou básní Mou vlastí s částmi Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor, Blaník, která se hraje vždy při zahájení Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, dále komorními skladbami, sbory aj.

Zdeněk Nejedlý a obdiv k B. Smetanovi
Zdeněk Nejedlý, kdysi nápadník Dvořákovi dcery Otilíe, kterou si vzal skladatel Josef Suk.,byl český historik, muzikolog, literární historik, politik a veřejný činitel. Prosazoval dílo Bedřicha Smetany a naopak příkře odsuzoval dílo Dvořáka či Josefa Suka.
Vznikly dva tábory příznivců – buď pro Smetanovu nebo Dvořákovu tvorbu.
Nejedlému se dokonce v 50. letech podařilo na 13 let zakázat všechny reprízy Dvořákovy opery Dimitrij v Národním divadle...
Avšak geniální Dvořákova hudba se i přesto stala světovým kulturním dědictvím.


Použitá literatura:
Helfert, Vl: Dvořák – Smetana, Nakladatelství Jos. R. Vilímek v Praze (prvorepublikové vydání)
Burghauser, Jarmil: Antonín Dvořák, Horizont, Praha, 1985
Holzknecht, Václav: Antonín Dvořák, Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1955
kolektiv autorů: Dějiny české hudební kultury 1890-1945, Díl 1. 1890-1918, Academia, Praha, 1972
www.antonin-dvorak.cz

zpracovala Jana Vavřínková textové korektury Jitka Jandáková
ZUŠ Černošice, ProKultura o. s., říjen 2010


České země za života Anny Náprstkové (1788-1873)

Anna Náprstková

Anna Náprstková se narodila v Praze v době vlády císaře Josefa II. Již v mládí jí zemřel tatínek a maminka onemocněla, a tak musela Anna do služby. Velmi brzy se však provdala (v 19ti letech) za svého prvního manžela. Když za dvanáct let ovdověla provdala se znovu za Antonína Fingerhuta (později si pod vlivem národního obrození počeštili jméno na Náprstkovi). Měli spolu třináct dětí, dospělosti se však dožili pouze synové Ferdinand a Vojtěch, o kterém bude ještě řeč. Antonín s Annou začali také podnikat – zakoupili si pivovar U Halánků na Betlémském náměstí. Po Antonínově smrti vedla pivovar Anna sama. Nikdy nezapomněla, že i ona prožila bídu, snažila se proto pomáhat všem, kdo to jen trochu potřebovali.

V. Náprstek po návratu z Ameriky

Rukopisy
V roce 1817 byly Václavem Hankou a Josefem Lindou "nalezeny" dva starobylé rukopisy (údajně z 9. a 13.století). Podle místa nálezů jsou dodnes známy jako Rukopis královédvorský a zelenohorský. V době zveřejnění málokdo pochyboval o jejich pravosti. I sám František Palacký popsal události, v Rukopisech zmíněné, ve svých Dějinách. Češi byli nadšení, že mají konečně stejně staré dílo jako je německá Píseň o Nibelunzích. Ale o sto let později už si vědci pravostí Rukopisů nebyli tak jisti (jedním z prvních, kdo si dovolil pochybovat, byl T.G.Masaryk) a dnes převládá názor, že šlo o podvrhy. Možná je napsal sám Václav Hanka, ale to se už asi nedozvíme.

Revoluční rok 1848
Události roku 1848 odstartovaly ve Francii. Prezidentské volby zde vyhrál Ludvík Napoleon – synovec Napoleona Bonaparta. Stejně jako jeho strýc se nechal zanedlouho korunovat císařem, čímž republika zanikla a z Francie byla opět císařstvím.
Ve Vídni se rozšířily protesty proti kancléři Metternichovi, který vlastně vládl za císaře Ferdinanda Dobrotivého (přízvisko získal podle toho, že na všechno odpovídal "Dobře", což nahrávalo zvěstem o jeho nízké inteligenci). Metternich zavedl v celé říši policejní dohled a cenzuru tisku, ale nutno podotknout, že za celou dobu jeho vlády (cca 40let) nebojovalo Rakousko v žádné válce. Nyní byl Metternich císařem odvolán.
V Uhrách (Maďarsko) vypuklo také povstání. Místní obyvatelé chtěli větší samosprávu, což jim císař dovolil. Mohli si tak vydávat vlastní zákony, což bylo pro ostatní území Habsburské monarchie nemyslitelné. Když Češi viděli, jaký účinek mělo povstání pro Uhry, vyslali do Vídně také delegaci s požadavkem větší samostatnosti. Pochopitelně už ale byli druzí, císař tedy jejich požadavkům nevyhověl, ale slíbil zavedení konstituce (ústavy), tedy omezení vlastní panovnické moci (zůstalo však pouze u slibů). Zprvu byli Češi nadšení, ale už v červnu vypukly v Praze tzv. svatodušní bouře. Při průchodu Prahou došlo v Celetné ulici k přestřelce mezi policií a pochodujícími studenty. Jedna kulka omylem zabila manželku generála Windischgratze a tím se všechno zvrhlo v ozbrojené povstání. Stavěly se barikády, na nichž však bojovali převážně studenti, kteří byli generálovým vojskem brzy poraženi.Většina z nich byla poté zatčena a odsouzena k dlouholetým trestů. To by bývalo potkalo i Vojtu Náprstka, ale on raději odjel do Ameriky a vrátil se odtud, až když se situace uklidnila. Přivezl si mnoho nejrůznějších předmětů ze svých výprav za Indiány. Tyto exponáty pak začal vystavovat v rodném pivovaru na Betlémském náměstí.

Pražské barikády

Bitva roku 1866 a co po ní následovalo
V létě roku 1866 došlo k poslední bitvě na českém území. Konala se u Hradce Králové (nebo také u Sadové). Z původního sporu Rakouska a Pruska o dobytá území se vyvinul konflikt, který skončil obrovským masakrem. Říkalo se, že u Hradce Králové zvítězil pruský učitel. Pruští velitelé byli totiž vycvičení, aby se uměli sami v průběhu bitvy rozhodovat, zatímco Rakušané vždy čekali na posla od generála, což je pochopitelně zdržovalo. Navíc měli Prusové i lepší zbraně a vybavení. Jejich drtivé vítězství tak vlastně nebylo překvapením. Po celém území bitvy zůstaly rozsety masové hroby a půdu nad nimi nebylo ještě dlouho možné obdělávat.
Z rakouské porážky vytěžilo nejvíce Uhersko – vynutilo si tzv. dualismus, tedy faktické rozdělení monarchie, čemuž odpovídal i název Rakousko-Uhersko. Češi chtěli něco obdobného i pro sebe, ale byli opět až druzí. Až do roku 1918 se tak omezili na různé demonstrace národní jednoty – např. při pohřbu Karla Havlíčka Borovského nebo při pokládání základního kamene Národního divadla. K prvnímu otevření divadla došlo v roce 1881 (čehož se už ale Anna Náprstková nedožila), po požáru bylo pak divadlo otevřeno podruhé v roce 1883. V obou případech zazněla Smetanova Libuše. Češi tak měli konečně své vlastní divadlo, ve kterém se hrály výhradně české hry (Němci měli již dlouho své německé Nosticovo/Stavovské divadlo). Na úplnou samostatnost si však museli počkat až do 28.10.1918.

položení základního kamene Národního divadla

Použitá literatura:
přednášky Obecné dějiny IV na Pedf UK v roce 2009
Bělina, Kaše, Kučera: České země v evropských dějinách, díl třetí (1756-1918), Praha-Litomyšl 2006
Hlavačka, Milan: Dějepis pro gymnázia a střední školy III., Praha 2001
Podlipská, Sofie: Anna Náprstková, Praha 1872
Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982
www.wikipedia.cz

zpracovala Michaela Šlesingerová
textové korektury Jitka Jandáková
ZUŠ Černošice, ProKultura o. s., říjen 2010

pátek 1. října 2010

Občanské sdružení ProKultura ve spolupráci se ZUŠ Černošice zahájilo sezónu 2010/2011.

Tématicky laděným koncertem klasické hudby violistky Jany Vavřínkové a klavíristky Ester Godovské zahájilo 23. 9. občanské sdružení ProKultura svou druhou sezónu kulturních aktivit. Toto sdružení se zabývá organizací koncertů klasické hudby a audiovizuálních přednášek o umění. „Snažíme se o znovu objevení tradice klasické hudby ve městě Černošice a okolí a její přiblížení i nejmladším posluchačům především z řad žáků ZUŠ Černošice. Koncerty tématicky ladíme. Např. koncert 23. 9. nesl název Rebecca Clarke "Žena v hudbě".“ Interpretky na něm představily velmi zajímavou anglickou impresionistickou skladatelku a violistku 20. století R. Clarke, jejíž skladby se setkaly s nadšenými ohlasy publika. „Velmi nás potěšil zaplněný sál ZUŠ Černošice a vřelí posluchači.“ Koncert se konal pod záštitou Top09. Navštívili jej předseda strany Top09 v Černošicích Patrik Rech a starostka obce Chýně a kandidátka do senátu Věra Kovářová. „Jsme rádi, že se o kulturu také zajímají politici a hlavně z místa bydliště.“

Co se týká dalších akcí, posluchači se mohou těšit na pokračování cyklu audiovizuálních přednášek o umění. Konat se budou 14. 10. 2010, 8. 2. a 13. 4. 2011 vždy v 17:30 v ZUŠ Černošice. Realizaci přednášek umožňuje ZUŠ Černošice a Nadace Preciosa. Dále se posluchači mohou těšit 16. 3. 2011 na koncert vynikajícího houslisty Romana Hraničky v 18:30 opět v ZUŠ Černošice. Chceme také poděkovat Květinářství Robert Záhorský v Černošicích za sponzorování akcí květinami. O všech našich aktivitách se mohou zájimci dozvědět na http://prokultura.blogspot.com.“

Občanské sdružení ProKultura

Zprava: Patrik Rech, Ester Godovská, Věra Kovářová, Jana Vavřínková


středa 26. května 2010

občanské sdružení ProKultura

Občanské sdružení ProKultura vzniklo z kulturních aktivit mladých lidí a jejich potřeby shánět na své projekty finance např. z grantových řízení.


Zaměření:

kulturní aktvivity: koncerty klasické hudby, přednášky o hudbě a umění..,
- přiblížení klasické hudby a umění zejména dětem,
- podpora a znovuobjevení tradice klasické hudby a umění ve městě Černošice,
- kulturní projekty ve Středočeském kraji a celé republice


Základní údaje:

Občanské sdružení ProKultura
sídlo: Ostružinová 1794, Černošice 25228
IČ: 22875000
číslo účtu: 2900067613/2010
Statutární zástupce: Mgr. Kateřina Malmstedt
email: katerina.malmstedt@malmstedt.cz, vavrinkova.jana@seznam.cz
telefon: 608 977 431

Aktuální přehled kulturních akcí o. s. ProKultura

pondělí 1. března 2010

A co takhle romantismus?

"aneb i takto se dají dělat přednášky pro malé i velké"
AUDIOVIZUÁLNÍ PŘEDNÁŠKY NA TÉMA UMĚNÍ
(zde se nachází nástin našich přednášek, pro zájemce více info na douchatko@seznam.cz)

V naší nejmilejší škole Zuš Černošice nám koupili projektor s novým notebookem. Na zuš velmi velmi slušné vybavení. Když si vezmu, že jsem nedávno vystudovala vysokou.. Rozhodně nám na ní nedělali audiovizuální přednášky tohoto typu..
Ano, stojí nás s kolegyněmi velmi mnoho času "nacpat" veškeré informace na přednášku - obrazy, prezentace..., do počítače. Ale ten investovaný čas stojí za to. Audiovizuální přednášky jsou "super" a mohou zaujmout i malé posluchače, kteří studují na zuš (třeba i 8mi leté děti) a to je pro nás největší odměna;-).. Výchova nové generace, rozšíření obzorů, výchova k citlivosti a kultuře.


Jak přednáška vypadá?
Spojení hudby, obrazů a výkladu

na naší první přednášce jsme měli na programu stručný výklad o celkové charakteristice slohu, období 19. století - politické situaci.., skladatelích - Chopinovi a Schubertovi a o výtvarném umění, jenž zastupovali malíři J. Constable, E. Delacroix a J. F. Millet.
Hudební ukázky jsme spojili s prezentacemi těchto malířů (tudíž na velké stěně jsme promítali v prezentaci obrazy a podmalovávala je hudba).

Soutěž pro děti
Dětem dáváme před přednáškou otázky, na které se v jejich průběhu dozví odpovědi. Na konci otázky vyhodnotíme. Kdo z dětí odpoví správně na otázky a bude účasten nejméně na dvou z našich dosavadně plánovaných tří přednášek, dostane diplom a nějaké ocenění;-).

Přínos pro všechny
Z naší přednášky poskytujeme zájemcům za symbolické ceny nákladů texty a cd s našimi prezentacemi. Nad přípravou těchto materiálů jsme strávili mnoho hodin přípravy a studia. Tudíž pro budoucí studenty na středních a vysokých školách jsou to velmi cenné materiály - v hodnotě seminárních prací...
Ale nejen pro ně, ale pro všechny milovníky umění, kteří se chtějí doma pokochat pohledem a čtením o obrazech a hudbě..

Hudební ukázky:
Franz Schubert, Symfonie č. 5 B dur, I.Allegro
Frederik Chopin Preludium op. 28 č. 15 "Dešťové"
Franz Schubert Kvintet pro 2 housle, violu a 2 violoncella C dur, D. 956, II. Adagio

Ukázka z naší tištěné verze pro posluchače

Základní umělecká škola v Černošicích
Texty k přednášce ROMANTISMUS I 25. 1. 2010

Romantismus ve světě – přednášela M. Šlesingerová
Hudební romantismus: Fr. Schubert, F. Chopin – přednášela Jana Vavřínková
Malíri: E. Delacroix, J. Constable, J. F. Millet - přednášela Hana Bláhová

OBSAH:
Romantismus ve světě 2
Hudba v období romantismu 3
Frederic Chopin 3
Franz Schubert 4
Malířství 5
E. Delacroix 5
John Constable 8
J. Fr. Millet 10
Otázky, kžížovka 13

Romantismus ve světě
V 19.století vznikalo mnoho nových stylů, které se navzájem překrývaly, a proto není možné jejich začátky jednoznačně určit. ( Byly to např. klasicismus, biedermaier, romantismus, empír → realismus, dekadence, historizující slohy.)
Romantismus vznikl jako reakce na osvícenství a klasicismus, které byly příliš strohé a založené na rozumu, proto se romantismus snaží o uvolnění.
Na konci 18.století došlo k jedné velmi významné události – Velké francouzské revoluci, kdy byl popraven i král. Po krátké době republiky, se však z Francie stalo znovu císařství a císařem se korunoval Napoleon Bonaparte. Ten začal válčit téměř s celou Evropou a dostal se až do Ruska. Nakonec byl poražen Velkou Británií v bitvě u Waterloo. Velká Británie se tak stala novou velmocí, která udávala tón v 19.století.
Lidé byli stále vzdělanější, a tak vzrůstala poptávka po knihách, klavír byl nutností v každé měšťanské rodině a hrát na něj patřilo k dobrým mravům.
Průmyslová revoluce:
o Její tváří se stala královna Viktorie. Docházelo k technizaci výroby, byly zaváděny nové stroje do výroby a navíc existovalo mnoho pracovníků, ti bojovali za desetihodinovou! pracovní dobu a omezení práce žen i dětí (– vykořisťování).
vynálezy:
o parní stroj → století páry → stavba železnic
o bleskosvod, ruchadlo
· Kolonialismus
o Po osamostatnění Ameriky se velmoci obrátily se jinam, do Afriky, a na východ – Indie. Především VB (ale i Španělsko nebo Německo) měly hodně kolonií, které často bojovaly za osamostatnění.
· Romantismus:
o název od slova román – rozšířen od konce 18. st. – gotický román
o cit, individualita, duše (hlavně psychicky trýzněná – Utrpení mladého Werthera
o osamocení (osamělý hrdina v krajině), noc, nebezpečí, tajemství, splín!
o bájní hrdinové – podpora národního cítění
o stavby jako letohrádky apod. – napodobování středověku → novogotika

Zpracovala Michaela Šlesingerová

Použitá Literatura:
Hlavačka Milan: Dějepis pro gymnázia a střední školy 3. díl - novověk, Praha 2001
přednášky Obecné dějiny 4 na Pedagogické fakultě

Hudba v období romantismu

o Rozšířil se orchestr – vznikl velký symfonický orchestr s velkým počtem nástrojů – kolem 70 hráčů a mnohdy i více.
o Prvenství v hudbě si udržovala symfonie a opera.
o Vznikla tzv. programní hudba – hudba měla děj. symfonická báseň, programní
symfonie..Např. Hudba F. Liszta - Dantovská symfonie, Faustovská symfonie, Orfeus..
o Skladatelé využívali básnického slova – návrat k písním – sólovým i sborovým.

Co se týká hudby jako takové – melodie se stala v romantismu méně pravidelnou, oproti klasicistním jednoduchým a přehledným melodiím. Stala se zpěvná, rozevlátá, široce klenutá.. Složitější než přehledná klasicistní hudba.


Franz Schubert (1797-1828) dožil se 31 let



geniální vystižení lyrických a romantických nálad,
neopakovatelbý smysl pro melodii
neměl odpovídající postavení
finanční zajištění – z podpory rodiny a známých
zájem o jeho hudbu vzrostl až na konci jeho života
V posledních letech žil bohémským životem, nakazil se syfilisem.

DÍLO:

největší význam komorní a písňová tvorba
600 písní, skladby pro klavír, 8 symfonií, 8. symfonie h moll zvaná Nedokončená
Cykly písní Krásná mlynářka (1823) a Zimní cesta ( 1827)
smyčcový kvartet č. 14 d moll Smrt a dívka (vznikal v letech 1824–1826)
Kvintet Pstruh – podle stejnojmenné písně
Klavírní Valses Sentimentales (Sentimentální valčíky), Impromptus a Moments musicaux
dále scénická a baletní hudba

Frederic Chopin
(22.2.1810 v ŻelazowaWola u Varšavy -17.10.1849 Paříž – 39 let)



- byl polský hudební skladatel vážné hudby, který je znám svými klavírními skladbami
pobýval hodně ve Francii, vztah s George Sandovou
-ve 30ti letech na Malorce těžce onemocněl plicní chorobou. Často pobýval v lázních po celé Evropě – např. Mariánských Lázních (dnes Chopinova mezinárodní klavírní soutěž)
- ve 38mi v Anglii a Skotsku onemocněl těžkou tuberkulózou, které podlehl 17. října 1849 v Paříži.

DÍLO:

Převážně pro klavír
Klavírní rondo c moll Op. 1 variace na Dona Giovanniho Op.2
2 klavírní koncerty (Op. 11 e-moll a Op. 21 f-moll)
3 klavírní sonáty (č. 1 c-moll Op. 4; č. 2 b-moll Op. 35 - obsahuje slavný smuteční pochod, č.3 h-moll Op. 58) ,
Etudy (2 řady po 12 - Op. 10 a Op. 25 a 3 „nouvelles“ etudes) mazurky, polonézy, valčíky, nocturna, scherza, balady, impromptu; fantazie f-moll Op. 49
24 preludií Op. 28 (inspirace Bachovým Temperovaným klavírem)

Pro ostatní nástroje:
violoncellová sonáta, klavírní trio, několik písní (polské texty)



Použitá literatura:

D. Lisá, Hudební nauka pro malé i větší muzikanty 2
http://cs.wikipedia.org/wiki/Franz_Schubert
http://cs.wikipedia.org/wiki/Chopin


Malířství

Romantici :
Ústřední princip romantismu byla víra ve spontánnost a sebevyjádření.Všichni malíři se snažili na svých plátnech a totéž, co básníci ve svých básních- zachycení svých pocitů.
Umělci se necítili vázáni na tradiční tématiku- Bible, legendami svatých, mytologií ani klasickými proporcemi.Svobodně malovali co chtěli a jak chtěli a jak to viděli, ne jak se od nich čekalo, že uvidí.
Romantismus nebyl jen záležitostí jedné země.C.D. Fridrich z Německa a W. Turner a J.Constable z Anglie, z Francie Eug. Delacroix představují protichůdné přístupy v romantickém krajinářství.

W. Turner zachycuje běsnění bouří, živlů, Constable ukazuje intenzivní citové zaujetí v dokonale klidných krajinách anglických.Goya po nemoci v letech 1792- 1793 se stále více obracel k chmurným a zlověstným námětům.Eug. Delacroix byl v mládí považován za duchovního vůdce romantiků, všestranný umělec.

C.D. Fridrich , hluboce nábožensky založený člověk, posedlý myšlenkou na smrt, vytvářel záhadné krajiny, které symbolizovaly rozpoložení jeho bytosti, ducha.

Pro svět tito malíři odhalili vnitřní stavy člověka tím, že uznávali noční můry, halucinace, erotiku a šílenství jako součást lidské psychy. Měli odvahu to přiznat, přijímali myšlenky , které později rozvinul Sigmund Freud. Bylo to něco odvážného v tomto století, patří jim dík za jejich osobní revoluci a otevřenost a za to, že prosadili pojem sebevyjádření v době, kdy neexistoval.

Eugén Delacroix ( 1798- 1863 ) ,, Cenný a vzácný vliv slunce naplňuje každou věc vnitřním životem‘‘ citát umělce

Původ narození tohoto malíře je pod rouškou tajemství. Narodil se v Saint Maurice 26.4.1798.
Matka pocházela z rodu uměleckých truhlářů a otec ( ?? ) ministrem zahraničí- údajně Delacroix synem Talleyrandovým.
E. Delacroix : uzavřený samotářský člověk, názory na umění málo romantické, spíše akademické. Účastnil se společenského života za vlády Ludvíka Filipa či Napoleona III.
Všechny uvedené rozpory dosti pesimistické, politické otázky jsou zvětšeny v ,, Deníku ‘‘
značně zvětšující tři slavné dny roku 1830 jimiž je obraz ,, Svoboda vedoucí lid na barikády‘‘.

Básník Baudelaire říká:( ,,Malíř se vždy řídil svými vnitřními myšlenkami, a ty se projevují v jeho díle, třebaže malířství je umění ,, mlčenlivé ‘‘.) ‘‘Básník
Baudelaire rozpoznal duchovnost jazyka tohoto muže, kterého obdivoval a miloval.Právě při studiu Delacroixova díla odhalil Baudelaire, že myšlenka, magický účin a hudebnost nemusejí být vázány na námět obrazu, nýbrž mohou být věcí pouhé kombinace a dramatické hry barev.

Poznání :
R.1824 vystavením v Salonu v Paříži Constabelův obraz ,, Vůz se senem ‘‘ výrazně ovlivnil práci umělce a odhalil zdroje anglické prosvětlené malby.
Poznáváním anglických krajinářů a především Johna Constablea a především akvarelistů francouzští malíři se utvrdili ve své snaze zkoumat hru barev v závislosti na světle a utvrdili se v tom, že malíř může s barvami zacházet stejně svobodně jako sama příroda se svou rozmanitostí a proměnlivostí.
Poznání ciziny :
Pozornost vábil Orient. Delacroix putoval do Maroka, Alžírska – 1832, našel nový a úplně jiný svět a život, jak v Evropě - jiné zvyklosti a mravy-
Pracoval na skicách, kresbách, náčrtech, objevil harémy a lačnost tajemství s tím spojené.

Za různých režimů dostal Delacroix velké zakázky na dekorační práce.
Vyzdobil : královský salón, knihovnu v poslanecké sněmovně, knihovnu ve sněmovně pairů, strop Apolonovy galerie, Lucemburský palác aj.

Díla Eug. Delacroixe : Svoboda vede svůj lid na barikády -1830
Dante a Vergilius v pekle ( obraz inspirovaný Dantem )
Krveprolití na Chiu ( vystav. V Salonu 1824 )
Alžírské ženy -1834
Židovská svatba - 1939
Sardanapalova smrt , Jakubův zápas s andělem,
Vyhnání Heliodora z chrámu
( freska -kaple sv. Andělů v pařížském kostele Saint – Sulpice )
Dantova bárka 1822, Vraždění na Chiu 1824, Autoportrét v zelené vestě okolo r. 1837, Únos Rebeky 1858, aj.

Eug. Delacroix se vydal na pouť za zjevením světla Východu roku 1832

Rozbor obrazů:


,, Alžírské ženy ‘‘ r. 1834 :
Na obraze oko diváka překvapuje a hledí do komnaty barev , kde sedí a pohybují se ženy. Dychtivé oko diváka plné lačnosti objevuje nenucené počínání žen na obraze.Divák vidí bohatství obleků žen, drahé látky, různých materiálů, lesk bohatství. Je cítit působení žen na diváky, jejich přítomnost a klid , živočišný půvab. Tento obraz umělec mohl namalovat jen díky mimořádnému náklonu a obzvláštní přízni, které se mu dostalo v Alžírsku. Intimní pohled do pološera komnaty, zvědavost pohledů do soukromí žen v harému, kde před vnějším světem září bohaté hedvábné látky, zlato, perleť a oslnivá a podmanivá krása Orientu.



,, Dante a Vergilius v pekle ‘‘ Louvre, Paříž, vystavený v Salonu roku 1822 ,
kde vzbudil
veliké nadšení. Thiers pak napsal o Delacoixovi: ,, Nahodí, seskupí a zkroutí postavy, jak se mu zachce s odvahou hodnou Michelangela nebo Rubense . ‘‘
První Delacroixova plátna inspirovaná Dantem spolu se Shakespearem, Byronem a Goethem – miláčkem romantiků

,, Dobrý Samaritán ‘‘ ( Milosrdný Samaritán – 1851 )
Obraz inspirovaný podle Nového zákona Kristova podobenství - O muži přepadeném a k smrti ubitém, kterého po cestě míjeli lhostejně kněží i levit ( pomocník kněze ) .
Pomoc muži poskytne až Samaritán, občan Židy opovrhovaného města Samarie. Je to příběh o podobenství o lidské lhostejnosti a pomoci bližnímu.

,, Svoboda vede lid ‘‘ 260 x 325 cm, 28.7.1830, citace umělce: ,, Rozhodl jsem se pro téma ze současnosti, barikádu, a ačkoli jsem se nebil za vlast, alespoň pro ni budu malovat. Tím jsem si zvedl sebevědomí. ‘‘

Dokázal dát anekdotickému námětu velikost epopeje. Spojil zde většinou evokaci alegorie se skutečností, heroický akt s moderně oblečenými postavami.( Sám sebe zachytil v cylindru na barikádě. )
Ocitáme se před oslavou tří dnů ,, Trois Glorieuses‘‘ z července r. 183é, kdy Karel X. byl donucen k útěku a kdy se zrodila parlamentní monarchie Ludvíka Filipa.
Cílem povstání Pařížanů bylo nastolení republiky a to se neuskutečnilo.
Delacroix se nechal naverbovat do Národní gardy, ale přímo povstání se nezúčastnil. Byl stoupenec romantického hnutí, namaloval a sám sebe v cylindru a puškou v ruce.Alegorie Svobody – ženská postava -následovaná ozbrojeným davem, třímá vlající prapor, který je vidět i přes dým stoupající a zahalující Paříž. 1.plán obrazu je zaplněn těly dvou padlých mužů, vzrušená gesta, otevření 1. plánu dává silný pocit teatrálnosti.


E. Delacroix Svoboda vedoucí lid na barikády

,, Krveprolití na Chiu ‘‘ Louvre, Paříž 1824
Obraz je dokladem sympatií, se kterými umělci a ušlechtilí a duchovní doby sledovali boje Řecka za nezávislost .Tragická epizoda odehrávající se pod oblohou v níž zápasí ,, paprsky a stíny ‘‘je pro romantické umění velmi typická. ( nazval jednu ze svých básnických sbírek francouzský básník Viktor Hugo)



,, Jakobův zápas s andělem ‘‘ freska - nástěnná malba v kostele v Paříži Saint- Sulpice 1855-1861, 751 x 485 cm, olej a vosk na sádře
Tento obraz je posledním dílem malíře E. Delacroixe malovaný na objednávku. Na tomto obraze malíř již nelíčí boj lidstva , ale svůj osobní boj. Je to zápas lidského ducha nad sebou samým.
Jakubův boj trval po celou noc. Boj umělce Eugéna Delacroixe trval po celý život. Zde nás malíř poučuje, že zde není rozhodnut ani v hodině smrti. Géniův zápas nemůže skončit nikdy. Jeho cena tkví v něm samém nikoliv v hypotetickém vítězství.



John Constable ( 11.6.1776 – 31.6.1837)

Tatínek byl mlynářem v hrabství Suffolk, malíř žil a pracoval v Suffolku a i v Londýně.John se vracel celý svůj život do rodného kraje, aby tam kreslil a skicoval své zážitky z přírody.
Narodil se jako čtvrté dítě ze šesti dětí, otec mlynář a obchodníkem s obilím, majitel několika vodních a větrných mlýnů. Krátký pobyt na internátní škole, kde zažil bití víc než vyučování. Přešel do jiné školy, kde ředitel přál Constábelovi.Hodně se mu věnovali místní klempíř a sklenář v Denhamu a brali chlapce, aby kreslil a skicoval. Otec si ze syna přál mít mlynáře a tak John pracoval jeden rok. Po celém roce převzal mlynářské řemeslo po něm jeho mladší bratr Abram.

Touha být malířem-

Vášeň k umění rozhodným způsobem podpořil Sir Georgie Beaumont – amatérský nadšenec,zkušený znalec a sběratel i malíř. Sir Georgie Beamont míval u sebe obraz, dílo francouzského malíře. Mistra Clauda
Lorraina ,, Hagar a anděl ‘‘. Tento obraz byl v cestovním vaku Sira Georga. John při pohledu na tento obraz se John utvrdil, že se musí stát malířem.Sir Georgie velmi podporoval mladého umělce, vzniklo i hluboké přátelství.
Do roku 1799 nechtěl otec Golding syna pustit na malířská studia. Byl přesvědčen , že malířská dráha je nevýnosná a málo placená. Až když mladší syn Abram projevil zdatnost v mlynářském řemesle pak svolil.
John byl roku 1799 přijat jako žák na Královskou akademii. Byl moc pilným žákem, po večerech četl a skicoval, ale stýskalo se mu po domově a po rodném kraji.
Dopisy a plné košíky s jídlem, které otec pilně posílal ,pomohla udržovat stálý styk otce se synem a syna Johna s domovem.

Cestování –
John hodně cestoval po Anglii, roku 1801 chodil po hornaté oblasti v Derbyshiere, do Kentu, na lodi Východoindické společnosti.Navštívil severozápadní Anglii.

V roce 1809 mu bylo 33 let. Zvládl řemeslo, ale uměleckého úspěchu nedosáhl. Nebyl zvolen řádným členem Královské akademie. Zamiloval se do Marie Bicknellové o 12 let mladší ženy. 7 let si psali, její rodina Marii pohrozila, vyděděním.
John byl umíněný člověk, mezi umělci teď měl pověst arogantního člověka s chováním nepřátelství, na druhé straně k rodině byl milý a velkorysý. John měl rozporuplnou povahu.

Roku 1815 zemřela matka , nedlouho i zemřela matka Marie.
Roku 1816 zemřel otec.

2. října 1816 sňatek již bez rodičů.
Šťastné období, hodně sil, rodina vedla klidný život.

Roku 1820 – studie k obrazu ,, Vůz na seno ‘‘ , John měl hodně potíží se žebřiňákem při malbě- kol- Povedlo se obraz dokončit. Dnes je tento obraz Johna Constabela jeho nejslavnější. Dokončení obrazu se stalo brzy po narození druhého syna.

John ve svých 39 letech prodal svoji první krajinu a za celý život neprodal v Anglii ani 20 obrazů !!

Roku 1824 mu francouzský král v nepřítomnosti udělil zlatou medaili za obraz
,, Vůz na seno ‘‘.
Nemoc manželky Marie na TBC. – další dvě děti – porod 7. dítěte Marii vyčerpal. Zemřela
23.11.1828.
Mariin otec rodině odkázal po smrti 20 000 liber. Svému bratru Goldingovi Constable řekl :
,, Nebudu se již nikdy cítit jako dřív, tvář světa se mi úplně proměnila. ‘‘


John Constable Vůz na seno

Motivy :
John maloval scenerie svého dětství. Více jak 15 let se vracel do vesnice East Brgholtu poblíž
údolí Stouru u Suffolku. Zařídil si zde ateliér v jedné chalupě. Denně chodil a skicovat do údolí k řece . Kreslil malé skici 9 x 12 cm velké.
Náměty : jejich šíře byla pestrá, řeky, bárky na vodě, ovce ve stínu, farmy, kostely, koně, oráče,zdymadla, vlečení člunů po vodě, lekníny, drobné detaily, manžety, rosu, aj.
Většina pláten byla malována pak až v Londýně, skicové materiály posloužily k plátnům.
Jediný obraz byl dokončen v plenéru : ,, Stavba člunu ‘‘.


John Constable Studie mračen

Zajímavé je, že jeho první přípravné studium, které nemá mezi malíři obdoby je to, že maloval studii olejem, aby vyřešil kompozici a barevné plochy.Odborníci velice obdivují volnost s níž se Constable užíval špachtle k nanášení barev, vystihující anglické počasí se vším všudy a se všemi jeho proměnami.

Vystihl, že počasí časného léta se projevuje v ovzduší. Oblaka táhnou širokou oblohou, slunce si hraje na hladině Stouru.
Používal čistou žluť a bělobu na odraz slunce v kapkách rosy, pohyb mraků na obloze zachytil rychlými , nervózními pohyby štětce, jejichž citlivost nebyla nikdy překonána.


John Constable SMaják v Harwich

Objevují se dva výrazné rysy jeho techniky : drobné plochy jasné červeně , často na zelené a běloby většinou na hnědé.Červeň používal, aby zeleň vypadala svěžeji a živěji a také aby upoutala divákův pohled. Běloby vytvářejí tak i iluzi odrazu slunce na vlhkém dřevě. Říká se tomu : ,, Constáblův sníh ‘‘ . Jak ale umělec jednou řekl na přednášce: ,, Bílá byla jediná barva na jeho paletě, kterou se takového efektu dalo dosáhnout.‘‘

Obrazy : Autoportrét – 1776 – 1837
Bílý kůň , Haywain, Platford Milli, Salisburská katedrála, Stonehenge, Parhamský mlýn v Gillinghamu, Pláž Weymonth, Brightu, Studie mračen, Vůz na seno, Dedhemské údolí, Krajina s mraky, Pšeničné pole, Chata v Corfieldu, Park ve Winehoe, Maják v Hanwich, aj.

Jean Franc. Millet ( 1814 Gruchy – 1875 Barbizon )

Syn sedláka z Contentinu nepřitahoval les, ale rozlehlé lány polí v Chail-ly en Bire.
Jean se usadil v Barbizonu poblíž Paříže ( asi 55 km od Paříže ) v červnu roku 1849, aby unikl revolučnímu ovzduší Paříže.
V žánrových obrazech se vyskytuje opět rolník jako model- jako pracující bytost, jež si vydobývá obživu ze země.
Millet zpodobňoval život venkovana vždy při práci a oddává se s posvátnou vážností. Nikdy nemaluje venkovana při výjevech rodinných oslav svátků , odpočinku, spící, vždy jen a jen při práci,s životem spojený s rytmem přírody.

Millet se nikdy neinspiroval žádnou politickou ideou, vedlo ho pouze přání otevřít vznešený svět malířského umění, ušlechtilosti onoho venkovského lidu k němuž původem náležel.

Millet prohlásil své umělecké přesvědčení : ,, Krása je ve všem, co je pravdivé, účelné, charakteristické, že spočívá v živé a plné přítomnosti. ‘‘

Millet patřil k zakladatelům ,, Barbizonské školy ‘‘ a je otcem moderního malířství. Jeho díla zapůsobila ne generaci impresionistů a hlavně na Vincenta van Gogha.

Za modely mu sloužili příslušníci selských rodin nebo drobná buržoazie z Cherbourgu a blízkého okolí.

Portréty :

Do portrétů vnášel umělec svoji invenci a projekci své vlastní osobnosti a tu vkládal do všeho co tvořil.Holá pravdivost portrétů je možná ve srovnání s portréty římskými.Milletovy podobizny jsou bezelstné a pravdivé, naivní a nejsou schopny přetvářky. Z těchto portrétů na nás hledí celá duše portrétovaného člověka.
Výrazy portrétů jsou složité , zahrnují individuální rysy modelu, typologii společenské vrstvy k níž model náležel a malířovu ideální představu a projekci vlastní osobnosti, kterou vnáší do všeho co tvoří.

Ed. Pegas ( franc. malíř ) říkal : ,, Milletovy modely jsou bezelstností skromných bytostí, které nejsou schopny přetvářky. Z těchto hladkých čistých tváří na nás sama hledí duše. ‘‘

Obraz ,, Sběračky klasů ‘‘ olej na plátně 83,5 x 111 cm Louvre , Paříž, dar paní Pommeryové r. 1890

Na obraze jsou zachycené tři ženy na poli při sbírání klásků obilí. Paběrkují to co zbylo po žních.Millet zachytil zcela realisticky tuto scénu, tento nejdramatičtější aspekt venkovského života. Scéna má zachycení monumentálního rozměru, přímo heroickou velikost a která také neumožňuje divákovi, aby se uchýlil k lacinému soucitu a zároveň zdůraznil neobyčejnou důstojnost. Červené a popraskané ruce žen Miller neskrývá před divákem, neskrývá také únavu z namáhavé práce této trojice žen. Jejich namalovaná záda, ohnutá, strhaná těžkým a namáhavým ohýbáním je cítit při pohledu na obraz.
Divák necítí pocit soucitu neboť Millet zde nenechal na obraze prostor pro tento soucit., ale podtrhl neobyčejnou důstojnost těchto tří venkovanek.

Plány obrazu : Pozadí - 3. plán nebe, pracují v pozadí skupiny venkovanů při sklizni obilí, která pomalu končí, plně naložené vozy pomalu odjíždějí,

2. plán : venkovská veduta ( panorama venkova, krajiny ) otevírající se,
1. plán : Tři sběračky klasů, paběrkující, ohnuté postavy tří žen.

Plátno bylo vystaveno v Salonu roku 1857 a dočkalo se odsouzení diváků. Ještě nikdy totiž nebylo vystavováno toto téma ( námět ) venkovského života s takovou silou ve výstavních prostorách Salonu v Paříži.
Co vadilo divákům ? Vadila jim fyzická přítomnost tří venkovanek a realismus s jakým byl tento obraz namalován.
Pozornost s jakou malíř Millet věnoval takovému zobrazení a pravdivosti je jistě méně vyzývavá, než pak ji ve stejném období předkládal malíř Gustave Courbet. Je zásluhou Milleta, že diváci se stali citlivějšími k sociálním tematům ve výtvarných dílech.


Jean Franc. Millet Sběračky klasů

Zpracovala Hana Bláhová

Použitá literatura:

vlastní zápisy z přednášek dějin umění I. a II. cyklu pořádané Národní galerií v roce 2007, 2008 ,2009,
Antonín Matějíček , Dějiny umění v obrazech Praha, Melantrich 1942,
Vladimír Prokop, Kapitoly z dějin výtvarného umění pro výuku dějin umění na středních školách
José Pijoan, Dějiny umění 8, Odeon, Praha1981,
National gallery Londýn, Slavné galerie světa, nakladatelství Mondadori v Miláně roku 2005, Knižní klub Praha 2005,
Slavné galerie světa , Louvre Paříž,nakladatelství Mondadori v Miláně roku 2002, Knižní klub 2004,
Encyklopedie světového malířství , Academia, st. nakladatelství Praha 1975,
Der sttie Garden, Deutsche Maler des ernsten und zwieten drittels des 19. Jahrhunderst, Karl Robert Langewiesche, Leipzig 1930,Die Blauen Bücher
Francouzské umění 19. a 20. století,Národní galerie v Praze 2003,
Pierre Courthion,Delacroix román hrdiny Obelisk nakladatelství umění a architektury,Praha 1970,
Jan Baletka, Výkladový slovník malířství, sochařství , grafika , Academia nakladatelství Akademie věd České republiky, Praha 1997,
Dějiny výtvarného umění, Marie Černá, Idea Servis Praha 7, 2002,
Největší malíři život, inspirace a dílo, Eaglemoss International, Praha2000,
Velikáni výtvarného umění, Ilustrovaný průvodce životy a díly nejslavnějších malířů, Perfekt, a.s.Bratislava, 1996
Juan-Ramón Triadó, Dějiny malířství v obrazech , Vrcholná díla všech epoch a stylů, Albatros, Praha 1994,
Mussé D' Orsay Paříž, nakladatelství Mondadori Electa S.p. A. v Miláně roku 2005
Ermitáž. Sankt Peterburk, Slavné galerie světa, nakladatelství \mondadori v Miláně , 2003, Knižní klub Praha,
Metropolitan Musseum- New York, nakladatelství Mondadori v Miláně roku 2004

neděle 31. května 2009

Pravá paže - Interpretační funkce pravé paže a její potíže na smyčcových nástrojích

Toto je má práce, kterou jsem psala ještě před tím, než jsem začala učit. Díky učení se mi otevřely nové prostor a úhel pohledu. Dnes bych ji napsala pravděpodobně jinak, ale zase mě nic nemotivuje něco takového psát.
Takže můj pohled na pravou paži smyčcových nástrojů ve 23 letech.




Analýza činností při realizaci konkrétního hudebního problému nebo osvojení výrazových prostředků, vytvoření metodického postupu směřujícího k osvojení příslušné dovednosti.

Interpretační funkce pra
vé paže a její potíže na smyčcových nástrojích
Obsah:
Úvod
I. Teoretická část
I.I. Hudební dovednosti
I.II. Pohyby při hře na
hudební nástroj
I. III. Vnitřní sluch
II. Praktická část
II.I. Způsoby nácviku a zdokonalování vnitřního
zpěvu a představivosti
II.II. Různé rychlosti smyčce, jejich uvědomění
si a cílené použití při hře skladeb
II.III. Problémy pravé paže při hře rychlých a
pomalých notových hodnot na dlouhý smyk
Závěr
Použitá literatura

Úvod

Problémem analýzou činností se zabývám zhruba od svých patnácti let, kdy jsem začala studovat Konzervatoř v Českých Budějovicích u Larisy Koltsové a Vladimíra Bondarenka, své metodické postupy si osvojily na jedné z nejlepších vysokých škol na světě na VŠMU v Moskvě, kterou oba vystudovali. Do té doby jsem se pouze snažila z nástroje vyluzovat správné tóny v napsaném rytmu, ale vůbec mi nebylo jasné jak a čím hudbu vytvářím. Paže a prsty mi nefungovaly tak, jak jsem chtěla, místo volnosti jsem v nich cítila velké napětí a křeč. Nevěděla jsem, jak mám ruce stavět, aby byly v optimálním stavu a netušila jsem, jak mám vlastně pracovat s hudbou, s melodickými frázemi.
Škola mých dvou učitelů byla sice tvrdá, ale velice účinná. Tak dlouho jsem musela hrát na lekci třeba jeden jediný takt, dokud jsem jej alespoň dvakrát nezahrála správně. Neodpustili mi jedinou chybu ve zvuku ani v pohybech, neustále mě upozorňovali na mé problémy v postavení rukou, než jsem je alespoň částečně neodstranila. Samozřejmě, že člověk se má neustále co učit, především veškerý repertoár, který kdy byl napsán, nikdo za celý život nemůže nastudovat a následně koncertovat.
Jedním z největších úskalí při hře na smyčcový nástroj, je činnost levé paže. Levá ruka má velice důležitou úlohu intonace a vibrata, ale na pravé ruce leží celý tok hudebního proudu ve skladbě. Proto jsem se rozhodla napsat práci o činnostech a funkci pravé paže.



I. Teoretická část

Než se budu podrobněji zabývat analýzou činností pravé ruky a metodickými postupy směřující k osvojení určité dovednosti, musím pohovořit o okruzích hudební psychologie, které úžeji souvisí s touto problematikou: tedy o hudebních dovednostech, pohybech při hře na hudební nástroj, o vnitřním sluchu a představivosti.



I.I. Hudební dovednosti

„Pojem hudební dovednost se vymezuje jako cvikem a učením získaná způsobilost vykonávat úspěšně určitou hudební činnost. Pod tímto výkladem se skrývají další jednotlivé činnosti a pohyby, které instrumentalista musí vykonávat.” Získané hudební dovednosti umožňují provádět několik různých činností najednou: např. při hře v orchestru musí hudebník nejen sledovat svůj vlastní part, ale i gesto dirigenta, hrát správně notový zápis, koordinovat obě ruce a ještě přitom vnímat ostatní nástrojové skupiny. Základem hudebních dovedností jsou automatické činnosti, které vznikají neustálým opakováním. Ale není to pouze mechanické opakování, které činí dovednosti dovednostmi, ale působí zde celková psychická činnost, paměť, hudební představivost, vůle i motivace.
Vytváření a získávání hudebních dovedností je proces, ve kterém probíhají následně tyto fáze:
I. fáze kognitivní – v této fázi si jedinec osvojuje potřebné hudební vědomosti, např. znalost not, intervalů, informace o skladbě, seznámení se s ní atd.,
II. fáze fixační – zde se dovednost zdokonaluje a upevňuje,
III. fáze automatizační – instrumentalista odstraňuje nepřiměřené pohyby a svalové napětí,
IV. fáze kontrolní – zpětnovazební – tato fáze působí i v ostatních, poskytuje jedinci informace o činnosti a tím zajišťuje jejich kontrolu a správnost.


I.II. Pohyby při hře na hudební nástroj

Při hře na nástroj musíme vykonávat pravou i levou rukou naprosto odlišné pohyby, které jsou v rozporu s úkony, které vykonáváme v běžném životě. „Přesnost, jemnou diferencovanost a pohyblivost pohybů zajišťuje nervově svalová koordinace a dovoluje na základě vnitřní sluchové představy realizovat celou škálu výrazově dynamických a barevných odstínů instrumentálního provedení.”
Instrumentální pohyby se dělí na dvě základní skupiny:
I. pohyby volní, úmyslné – tyto pohyby plně podléhají našemu vědomí, naší vůli, můžeme je zcela kontrolovat,
II. pohyby bezděčné – nepodléhají úplně našemu vědomí, naší vůli, můžeme je ovládat jen částečně.
Ovlivňování pohybů je závislé na způsobu, jak se učíme hrát na nástroj, na motorických předpokladech každého jedince a na stylu výuky, kterou jsme prošli.
Pohyby, které provádíme při hře na hudební nástroj se skládají ze dvou složek:
„I. vnější složka, která je dána polohou, tvarem a směrem ruky, jejím odklonem od vertikální či horizontální roviny. Tyto pohyby je možno opticky kontrolovat a tím také upravovat“ , to velmi pomáhá při výuce žáků, či studujeme-li něco sami, nebo opravujeme-li své vlastní starší špatné návyky.
II. vnitřní složka, tu činí vnitřní nervová svalová struktura, kterou nelze sledovat ani analyzovat.


I. III. Vnitřní sluch

„Vnitřní sluch je schopnost sluchové představivosti hudebního materiálu.“ Je v podstatě základ veškeré hudební tvorby, jak skladatelské tak interpretační.
V podstatě je zbytečné cvičit více jak 5 hodin na smyčcový nástroj. Z hudební historie i současnosti jsou známi jedinci, kteří cvičí od rána do večera, ale hodně dalších interpretů zahrají to samé stejně kvalitně, a přitom nestráví s nástrojem zdaleka tolik času. Nabízí se otázka, jak je to vlastně možné? Může to být jistě velké nadání a talent, ale ze své praxe vidím, že spoustu lidí cvičí špatným způsobem právě kvůli tomu, že je nikdo neučil záměrně používat hudební představivost a trénovat svůj vnitřní sluch. Tito lidé stráví spoustu zbytečného času tím, že dokola opakují ty samé problematické části skladby, což by ještě nebylo tak hrozné, ale nesoustředí se konkrétně na ten problém, ale hrají spoustu věcí okolo, které k vyřešení problému naprosto nepotřebují a tu problematickou část hrají vždy naprosto stejně, se stejnými chybami a jen je opakují a unavují si svaly.
Na vnitřním sluchu, zpěvu a představivosti, se může skvělým způsobem zdokonalovat hudební paměť, práce s hudebním materiálem vůbec, ale i technické problémy (můžeme si v duchu představovat veškeré hmaty i jejich intonaci). Je to výborný trénink, kdy v hlavě necítíme žádné svalové napětí, ale naopak naprostou volnost, kdy si procvičujeme sluch, paměť a vůbec vlastní intelektové schopnosti.
O různých způsobech nácviku a zdokonalování skladeb pomocí vnitřního sluchu a imaginace se budu zabývat v praktické části této práce.



II. Praktická část

Již dříve jsem uvedla, hra na hudební nástroj se skládá z mnoha aspektů a dílčích úkonů, které nejsou vůbec přirozené a hudebník je musí vykonávat zároveň. Určité předpoklady a dispozice pro tyto činnosti jsou neodmyslitelné. Avšak v mnoha lidech se skrývají skryté schopnosti, týká se to i instrumentalistů, kteří sice pracují ve svém oboru, ale sami nemají tak velký talent, nebo nebyly správně vedeni, aby se jejich schopnosti mohly projevit navenek (tj. zjevné slyšení jejich nadání). Ale jakmile s nimi někdo začal pracovat správným způsobem, jejich styl hry se lepšil.
Problém je v systému výuky. Málokdo v ní zdůrazňuje funkci, činnost a způsob vedení (konkrétně na určitých úsecích skladby) pravé paže. Ta musí být vedena různými rychlostmi smyčce . Tak jako například nechodíme stejně rychle, svou chůzi přizpůsobujeme různým okolnostem, tak rychlost vedení smyčce se musí přizpůsobit odlišným částem v hudbě. A tuto velice důležitou věc si málokdo uvědomuje. Tento problém souvisí se zvukovou představivostí, kterou mnoho hudebníků v duchu záměrně neprocvičuje a tudíž nezdokonaluje. Správná cílená a vštipovaná představa zvuku a interpretace nám totiž nedovolí hrát jinak. A ve své hlavě slyšíme vždy krásný tón bez chyb, pazvuků a dokonalou intonaci.



II.I. Způsoby nácviku a zdokonalování vnitřního zpěvu a představivosti

Pro zdokonalování skladeb pomocí hudební imaginace je nutné nejprve znát notový materiál – zápis skladby. Málokdo má natolik vrozený, vycvičený sluch, aby si dokázal představit notový materiál, aniž by si jej nejprve zahrál na nějaký hudební nástroj, či jinak neposlechl. Musíme tedy znát určitým způsobem zápis skladby, abychom si jej alespoň zhruba mohli v duchu představit. Když si vezmeme do rukou pouze noty bez nástroje, můžeme zcela svobodně pracovat s hudebním materiálem nad frázemi, přemýšlet nad různými prstoklady levé ruky (a zároveň je v duchu procvičovat), nad používáním pravé paže – různými rychlostmi ve vedení smyčce, smyky, atd.
Je dokázáno, jak je člověk schopen zpívat nahlas (nemusí předvádět přesnou výšku tónů, to je velice náročné, jde především o charakter hudby), tak přesně interpretačně hraje. Místo neustálého opakování, přehrávání jednoho místa, kde se vyskytují neustále stejné chyby, nebo to není zcela podle našich představ, nebo nemáme jasnou představu o celé skladbě či jejích úsecích, je mnohem jednodušší a účelnější si tato místa, skladby v hlavě celé rozmyslet a prozpívat.
Velice důležité pro interpretovu paměť, nácvik intonace, zdokonalení sluchu a nácviku skladby je, aby si prozpěvoval skladbu či její úsek názvy not.
V notovém textu jsou napsaná pravidla hry a stylu, která jsou těžko odvoditelná pro méně zkušené hráče či žáky. A vůbec je složité si je odvodit pokud cvičíme pouze s nástrojem. Je nutné občas přestat hrát a úsek skladby, který se nelepší nebo je jinak složitý, si v duchu promyslet. V hlavě se nejlépe a nejrychleji tvoří celková představa o skladbě. Interpret získá mnohem větší jistotu, která dokonale pomáhá v boji proti trémě.
Tento způsob cvičení skladeb je ze začátku úmorně pomalý a posléze nezáživný, ale výsledky jsou značné. Navíc se tento nácvik dá provozovat bez rušení nočního klidu třeba celou noc, v dopravních prostředcích při cestě do práce či do školy, při obědě, v jakýchkoliv volných chvilkách, atd.


II.II. Různé rychlosti smyčce, jejich uvědomění si a cílené použití při hře skladeb

Výše ve své práci jsem uvedla, že při hraní jakýchkoliv skladeb jsou naprosto přirozené různé rychlosti vedení pravé ruky.
Všichni sice víme a v každé metodice se píše, že např. smyk martellé se hraje napíchnutím noty a větším tlakem na začátku smyku, poté zatáhnutím pravé ruky velkou rychlostí a před další notou následuje pauza a zastavení smyčce. Ale málokdo si v praxi tutéž věc uvědomí (při studiu různých hudebních materiálů a jejich interpretaci).


Ukázka č. 1: Bruch, M.: Dvojkoncert pro violu a klarinet (housle), úryvek ze 3. věty.

V tomto příkladu se střídají dva různé charaktery – legato a martellé. Někdo by mohl říci, že je to spiccato. Ale není, protože toto téma probíhá v silné dynamice a potřebuje velký zvuk (tudíž větší smyk), jde o romantickou skladbu, ne klasicistní, kam by se spiccato hodilo. V tomto úseku se vyskytují dva hlasy, dvě melodie – jedna je hlavní, druhá doprovodná, hlavní melodie je ve smyku martellé a druhá v legatu. Očima to všichni vidí, ale málokdo si to při hře uvědomí. Ve výsledku je to slyšet, zvuk je téměř neměnný, neustále stejný, škála barevných i dynamických odlišení se zplošťuje.
Ve skladbách se většinou vedle sebe jako protiklad objevují charaktery: legata a spiccata, legata a martellé, legata a staccata atd.
Jde o to, že hráč si musí jasně uvědomit různé charaktery. Jakmile si je uvědomí, již je sám okamžitě bude hrát jinak.
Dobrým nácvikem tohoto problému je výborné hrát zvlášť noty jednoho charakteru (jednu melodii), abychom slyšeli jen jeden melodický hlas bez okolního hudebního materiálu a zvlášť i druhý hlas (charakter).



II.III. Problémy pravé paže při hře rychlých a
pomalých notových hodnot na dlouhý smyk

Při interpretaci se vyskytuje další často objevující se problémy – hra rychlých na dlouhý smyk nebo pomalých pasáží.

I. Rychlé pasáže na dlouhý smyk

Při rychlých pasážích se téměř vždy vyskytují přechody přes struny během jednoho smyku (viz. hudební ukázka č.2).


Ukázka č 2: Bruch, M.: Dvojkoncert pro violu a klarinet (housle), úryvek ze 3. věty.


Zde je velice obtížné, aby všechny noty zněly stejně srozumitelně. Často se stává, že nějaké noty jakoby polkneme, nejsou dobře artikulované, některá zazní méně než nota předtím a potom . Poslech takové pasáže se stává nesrozumitelným.
Tyto problémy souvisí s koordinací pravé a levé paže (naprosto ve stejném okamžiku se musí klást prsty pravé ruky na strunu, kdy je na ní přiložen smyčec), dále s používáním smyčce.
Smyčec musí být použit v technických rychlých pasážích na dlouhý smyk tak, že musíme každou notu hrát stejně dlouhým úsekem smyčce. To dělá problém obzvláště při výměnách strun v pravé ruce a poloh v levé. Souvisí to se strachem z dané výměny – v levé ruce strach z intonace, v pravé ruce ze znělosti všech not. Při výměně polohy prstů v levé ruce smyk často zkrátíme před výměnou i po výměně polohy, ale tím si nepomůžeme, spíše naopak. Při výměně strun v pravé ruce často zkracujeme notu opět před výměnou i po výměně struny. Další potíže způsobuje, když hrajeme několik not na jedné struně a poté jen jednu notu na jiné struně a opět několik not na další struně (viz. ukázka č. 3), tu jednu notu také téměř vždy zkrátíme.


Ukázka č. 3: Bach, J. S.: VI. Suita pro sólové viloncello, úryvek z Preludiua.

Častou potíží se stává též poslední nota v obloučku před výměnou smyčce. Ta se stává též kratší.
Jak jsem již výše uvedla, jde o to, že musíme při takových technických pasážích na každou notu používat stejně velký úsek smyčce.


Nácvik použití stejné délky smyku

V technické pasážích se musíme především naučit dobře a kriticky poslouchat. Často se stává, že naposlouchané chyby ani neslyšíme, již jsme si jim uvykli. Tyto úseky se cvičí v pomalých tempech. Očima můžeme pozorovat a kontrolovat, kolik smyku používáme na každou notu a přitom se dobře poslouchat.
Je též nutností si tyto pasáže zahrát nejen jak jsou napsané v notovém zápisu, ale procvičovat je i jinými smyky. Nejdůležitější je smyk detaché, při kterém jasně slyšíme každou chybičku v artikulaci a koordinaci.
Účinné je, když pasáže hrajeme naprosto obrácenými smyky – tj. smyky, které ve skladbě hrajeme od žabky budeme hrát od špičky a naopak.
Samozřejmě při takovém nácviku nám dlouhodobě pomáhají stupnice, se kterými se seznamujeme již při prvních krůčcích hry na nástroj. Zde musí znít každá nota naprosto stejně a bez používání stejné délky smyku by to ani nešlo.


II. Pomalé pasáže

V pomalých pasážích se setkáváme s odlišnými potížemi než v rychlých. Zde se opět potýkáme s otázkou rychlostí smyčce.
V melodických pasážích složených z dlouhých notových hodnot se interpretům často stává, že na každé notě udělají „bouli“ uprostřed smyčce. Teoreticky se stane to, že jedinec u špičky i u žabky hraje větší rychlostí než uprostřed smyčce či zcela naopak. Tím se i zvuk stává nerovnoměrným a melodická fráze tvořená několika notami se úplně rozbije a nedrží celek (viz. ukázka č. 4).

Ukázka č. 4: Šoskakovič, D.:
Sonáta pro violu a klavír,
Úryvek ze 3. věty.

V takovýchto místech je třeba soustředit se na celou melodickou frázi a vést ji zvukově do vrcholu a z něj až do konce celého úseku.
Setkáváme se také s místy, kdy musíme držet jednu dlouhou notu a pod ní jde doprovod buď v klavíru, nebo v komořině v jiných nástrojích. Takové noty se též nedají vést stejnou rychlostí, hudba by se stala plochá a nudná. Smyčcové nástroje mají tu výhodu, že si mohou pomoci opět jinou rychlostí a různou intenzitou vibrata.
Většinou se v těchto případech osvědčí na počátku smyku vibrovat, poté zbrzdit rychlost, ustat ve vibratu, nebo jej zmírnit a ke konci smyku opět rozvibrovat tón a zrychlit rychlost (viz. ukázka č. 5).

Ukázka č. 5: Schnittke, A.:
Koncert pro violu a orchestr,
úryvek ze 2. věty.


Závěr

Sama se problematikou levé paže a s ní souvisejícím hudebním vnímáním zabývám každým dnem ve své instrumentální praxi.
Snažila jsem se ve své práci poukázat na nejčastější úskalí, která se týkají této problematiky. Jelikož jsem měla vynikající profesory na konzervatoři, kteří mi mnohé předali, vycházela jsem v praktické části především ze svých zkušeností jak interpretačních, tak pozorovacích – téměř všichni mí kolegové se potýkají s podobnými problémy.
Samotné mi to dalo možnost i pro svou hru utřídit si určité myšlenky a okruhy zhruba těch nejdůležitějších pilířů v problematice levé ruky.


Použitá literatura:

Sedlák, Fr.: Psychologie hudebních schopností a dovedností,
Supraphon, Praha 1989.
Sedlák, Fr.: Hudební vývoj dítěte, Supraphon, Praha, 1974.
Těplov, B. M.: Psychologie hudebních schopností, Státní
hudební vydavatelství, Praha 1965.
Dočkal, V. a kolektiv: Talent nie je dar, Bratislava, 1986.
Dočkal, V. a kolektiv: Psychologia nadania, Bratislava, 1987.